Fra le procelle ...

Prozatím jaksi nemám, co bych mohla dodat, ale vězte, že až najdu ta správná slova, tak toto video a samozřejmě celé cédéčko Heroes řádně okomentuji, jak se sluší a patří ;-)
Prozatím se kochejte tou nádherou!!

Vanne perfida, và:
Scempio del tuo furore
Manlio non caderà: dall’ombre cieche
Porterò a rai del giorno
L’alto Campion Romano;
Che sua Parca omicida io tengo in mano.
Frà le Procelle
Del Mar turbato
Lo sconsolato
Il porto avrà
E all’alme belle
Ricche d’onore
Suo gran valore
Legge sarà

Philippe Jaroussky a árie Fra le procelle z Vivaldiho opery Tito Manlio...

A tak ...

... nám studentům už prázdniny dávno přeskočily do druhé půle, dokonce už se pomalu chystáme do škamen, někteří už naposledy zadarmo :-) A koncem prázdnin se občas dostavuje také trudomyslnost, a to nejen k nám studentům, je tak? A tak vám, moji milí, ať už studenti nebo důchodci, přeji co nejvydařenější konec prázdnin a léta a snad vás, stejně jako mě, obveselí i potěší připojené videjko. Normálně operetu nemusím a nevyhledávám, ale tuhletu Fräulein já prostě žeru a navíc ony opravdu Meine Lippen, sie küssen so heiß :-*

Bella, bella! Non l'ha conosciuta...

Při hodinách hudební výchovy nás paní profesorka málokdy nutila, abychom si něco zapamatovali, nicméně jednou z vědomostí, o jejíž přítomnost v našich otupělých hlavách, troufám si říct, skutečně stála, byla alespoň minimální znalost Mozartovy hudby. Aby byli tuto informaci schopni zaznamenat a hlavně udržet opravdu všichni, omezila výčet z Köchlova seznamu na tři významná díla-opery: pohádkovou Kouzelnou flétnu, dramatickou tragédii Don Giovanni a komedii Figarova svatba. Po shlédnutí loňského zpracování Figarky, uvedeného na oslavujících Salzburger Festspiele 2006 v rámci grandiózního projektu Mozart22, mohu myslím celkem zodpovědně říci, že spojení komedie Figarova svatba, vzalo těžce za své.

Se svojí znalostí němčiny se tu a tam zmůžu na pouhé danke schön a dobrá duše (rakouská televize ORF2), od níž pochází můj pirátsky stažený "live záznam" premiérového představení z 26. července 2006 si tudíž svoji dobrodinost v podobě německého komentáře a německých titulků klidně mohla nechat na později ;-) Právě onen německý komentář, jak jsem se před pár dny dozvěděla, však zmiňuje, že tentokrát byl děj Figarovy svatby pojat poněkud vážněji. S tím naprosto souhlasím a jako osobní vklad bych přidala, že nebyla pojata jen poněkud vážněji, ale naprosto vážně. Vlastně nechápu, co bylo až dosud na Figarově svatbě tak komického! Hudba? V mnohých pasážích samozřejmě ano, ale například árie Barbariny "L´ho perduta, me meschina ..." vydá v hudební tragičnosti za celé jedno dějství a přitom ta dívenka zpívá jen o "hloupé" jehlici do vlasů. Děj? No to snad...! Vzpomínáte si na scénu z Formanova nesmrtelného Amadea, kdy stařičký Salieri říká něco jako: "Viděl jsem tu zoufalou ženu, jak tam stojí v přestrojení za svou služebnou a jak jí vlastní manžel po letech opět vyznává lásku v domnění, že je to úplně jiná žena, kterou drží v náručí.....!" Kdo by se smíchy plácal do kolen, když hraběnka "hledá ty chvíle plné radosti a lásky"!?

Při přípravě této netradiční produkce se podařilo něco, čemu se říká absolutní souznění. Vize režiséra Clause Gutha a dirigenta Nikolause Harnoncourta, jakoby se propojily v jediné dimenzi tak vzdálené od občas až příliš umělého světa opery a tak blízké skutečnému životu. Celý děj se odehrává v prostorách spoře vybaveného zámku z počátku 19. století. Scéně vévodí široké, hojně využívané schodiště, které je nahrazeno zdí hraběnčina pokoje ve druhém a trojími dveřmi, z nichž postavy postupně vychází zazpívat své árie, na začátku čtvrtého dějství. Dojem téměř psychologického dramatu umocňují také civilní kostýmy Christiana Schmidta, které společně s režií celý děj poněkud posouvají v čase, ne však úplně aktualizují.

Hvězdné dvojici Guth/Harnocourt se také mistrovsky podařilo proniknout do nitra všech postav a vytvořit tak z jinak oblíbené komedie skutečné, jak už bylo řečeno psychologické drama o lidských vztazích, lásce a slabostech. Charakter každé postavy je vykreslen "až na dřeň", jednoznačně oddělen od všech ostatních a přece nic není násilné ani trapně a nuceně naaranžované.
Duch mozartův osvítil maestra Harnocourta, když "podlehl přemlouvání" Anny Netrebko a namísto hraběnky jí svěřil roli komorné Zuzanky, zahrané a zazpívané s takovou lehkostí, přirozeností a samozřejmostí, až člověk zapomíná, že kdy viděl či slyšel jedinou jinou Zuzanku. Sopranistka Dorothea Röschmann, ztvárňující hraběnku přesně tak, jak si ji člověk představuje při výše uvedených Salieriho slovech - mladou, zamilovanou, roztouženou, ale k smrti zoufalou z nezájmu manžela, nadchla publikum, stejně jako mne, především v árii "E Susanna non vien ... Dove sono i bei momenti", kterou podala s naléhavostí vhánějící člověku slzy do očí. Představitelka Cherubína Christina Schäffer excelovala jak hereckým, tak pěveckým výkonem a zaslouženě sklidila po jednotlivých áriích i při závěrečných ovacích skutečně bouřlivý aplaus. Poslední ze čtyřlístku hlavních ženských rolí je Marcellina, která občas může působit spíše jako epizodní postava. Nicméně Marie McLaughlin ji ztvárnila tak opravdově žensky, že ji divák v prvních dvou dějstvích nemůže vystát coby zakomplexovanou starou pannu (což se pochopitelně o málo později ukáže jako totální nepravda) a od poloviny třetího dějství s ní cítí jako s milující starostlivou matkou, která po téměř třiceti letech nalezla ztraceného syna.
Tři hlavní mužské postavy jsou pro mne skutečnou záhadou a na všechny tři jsem pohlížela více či méně skrze prsty, až do doby, kdy každý projde něčím, co by se dalo označit jako symbolický očistec. Figaro Ildebranda d´Arcangello rozhodně není vtipný a bezstarostný chlapík. Působí spíše jako podezřívavý, neustále kalkulující pragmatik, který v sobě nemá vtipu ani za mák a popravdě řečeno až do posledního dějství, kdy dostane "nabančeno" od Zuzanky, domnívající se, že se ji její milý chystal podvést s hraběnkou, nerozumím tomu, co na něm ta holka vlastně vidí. V této inscenaci částečně imobilní Doktor Bartolo (Franz-Joseph Seling) dochází z mého pohledu jakéhosi polidštění ve třetím dějství při svatbě s Marcellinou, do té doby s ním nemám žádné slitování, především ne při árii "La vendetta, oh la vendetta". "Posledním" mužem opery je hrabě Almaviva (Bo Skovhus), v tomto ztvárnění nevlastnící snad jedinou dobrou vlastnost, který ke svému očištění dochází skrze velké ponížení až v úplném závěru, ale přece jen dochází.
Netradičnímu zpracování režisérskému napomohl Nicolaus Harnocourt svým pro někoho až kontroverzním nastudováním hudebním. V kontrastu s "tradiční Figarkou" zvolil především tempa - extrémně pomalá ouvertura nebo naopak proti zvyku o něco svižnější duettino "Sull´aria", vše však přesně vystihující náladu celého představení a umocňující prožitek z Mozartovy hudby.

Jedinou postavu jsem nezmínila ... Amora, Cherubínova němého dvojníka s křídly, který během celého představení představuje přesný opak antického deus ex machina a který se nakonec postará i o závěr, který jak vidno ... ale ne, na to už se podívejte sami ;-)

Un serpentello è amor

Zabrouzdala jsem zase jednou na jeden blog, který jsem kdysi vloni objevila a narazila na příspěvek, nebo možná recenzi na loňské zářijové CD Magdaleny Kožené. Já sama si dělám zálusk na pár slov k tomuto albu, nicméně jsem se k tomu z nedostatku času a možná také trochu i nedostatku té správné sliny na jazyku nedostala. Již zmiňovaný zápisek pana Toska, jehož blog má tu nepopiratelně významnou vlastnost, že se na něm často dočtete také něco o vážné hudbě a jiné kultuře mne však přiměl k tomu, abych se konečně také pokusila sepsat svůj názor, své zážitky a dojmy ohledně tohoto CD. Tento příspěvek tdy není zcela jednoznačnou recenzí, je to spíš soubor bezprostředních reakcí na různé články, které jsem si v jeho souvislosti přečetla a v prvé řadě také na něj samotné.

Magdalena Kožená je bezesporu jednou z největších a nejzářivějších operních hvězd současnosti a s ohledem na to všichni fanoušci, posluchači a kritikové také vyhlíželi její nové album. Mozart Arias se mohou pyšnit dvěma význačnými primy: jedná se Magdalenino první cele mozartovské album a také je to první společná nahrávka s jejím partnerem, dirigentem Simonem Rattlem. Magdalena Kožená sama přiznává, že je toto album nahrané tak trošku "horkou jehlou" a za fakt, že "to" nelze ani v nejmenším poznat vděčíme velkou měrou právě Simonu Rattleovi a jeho skvělému Orchestra of the Age of Enlightenment, který během let vypracoval na absolutní světovou špici, a který je v tomto projektu zpěvačce partnerem nejen naprosto rovnocenným, ale hlavně partnerem, který ji vždy podrží a brilantně se přuzpůsobí jejím potřebám. Když už jsem o přizpůsobování, připomeňme jen, že Orchestra of the Age of Enlightenment používá nižšího ("autentického") ladění, které k Magdaleninu mezzosopránu sedí lépe, než zvuk orchestrů s laděním tradičním. Výsledkem kombinace toho všeho (nebo lépe těch všech), kterou ještě doplňuje Jos van Immerseel usednuvší za fortepiano, je stylově, zvukově i umělecky naprosto dokonalé a vyvážené album. Magdaleně Kožené se do puntíku zdařil její záměr "zpívat Mozarta lehce, aby to vypadalo snadně, tak aby měl každý pocit, že si tu kterou árii může zazpívat také" a je i stoprocentně přesvědčivá v každé roli, kterou na tomto CD ztvárňuje. Věříte jí každé slovo a tón, ať už zpívá poblázněného Cherubína, zoufale zamilovaného Idamanta nebo lstivou Despinu.

Toto album se však vyznačuje ještě jedním velkým kladem. V loňském jubilejním roce, kdy Mozart zněl skutečně na každém rohu a každý se hrnul nahrávat Mozarta, udrželo si nejvyšší uměleckou úroveň. Já osobně ho nebudu mít za da roky spojené s nějakým 250. výročím ani s megakampaní založenou na partnerské dvojici Kožená+Rattle, ale s jedinečným zážitkem z líbezné Mozartovy hudby v podání naprostých hudebních es. Samozřejmě, že vydání předcházela poměrně slušná "plakátová" propagace, ale to je pochopitlné a logicky vyplývající jednak z podmínek dnešní doby a také z faktu, že tento mozartovský porgram byl původně určen jen pro koncertní turné, a tudíž se mu "dodatečně" musela udělat pořádná reklama. Je to možná nahrávka založená na jménech třech hvězd, z nichž nejzářivější stále zůstává oslavovaný skladatel, nicméně vše byl činěno jemnou, vkusnou a nenásilnou formou. Nejde o žádné "prostituování" Mozarta, jakého jsme v loňském roce byli také mnohokrát svědky.

Na Mozart Arias jsem od jejich vydání četla mnohé kritiky (všechny byly kladné a nejeden pan kritik je označil za svůj tip), z nichž poslední vlastně byla ta Toskova. Ten se zmiňuje o albu také velmi pochvalně a mimo jiné uvádí příklad "přísné Věry Drápelové, která nahrávce udělila nevídaných 90%." A tady se nemohu vzdát ještě jedné poznámky, svého poznatku, který si, prosím, každý přeberte, jak je vám libo. Nemám nic proti názorům, znalostem a zkušenostm paní Věry Drápelové, řekla bych spíše naopak, vážím si každého hudebního oborníka, který tady u nás funguje, nicméně s jejími názory ne vždycky tak úplně souhlasím. Stejně tak tentokrát. 90% je jistě mnoho, kdekdo už to zaokrouhluje na stovku. Ne však já. Podle mého soudu si Mozart Arias plně zaslouží stovku skutečnou. Jedná se totiž nepopiratelně nejen o jeden z vrcholů mozartovských oslav, ale také celého loňského "nahrávacího období"!

Já neuděluji procenta, nýbrž (veselé) dirigentíky a v tomto případě je už myslím jasné, že jich bude samozřejmě všech šest!

The Miracle from St. Petersburg

Jedním z mých loňských objevů se stala, mimo jiné, také ruská sopranistka Anna Netrebko. Vám, kteří chováte v klasické hudbě alespoň minimální přehled, myslím netřeba toto jméno opakovat dvakrát a pro vás, kteří jste sem zabloudili jenom náhodou nebo ze zvědavosti, mám pár charakteristik - naprostá špička, absolutní hvězda, megastar, superstar, novodobá operní diva a nejnověji "The Miracle from St. Petersburg." Anna mě poprvé nadchla v letošní Le Nozze di Figaro (ztvárnila roli Suzanny pod taktovkou Nicolase Harnocourta) nastudované pro oslavujcící Salzburger Festspiele 2006 jako součást projektu "Mozart 22". Poté, co jsem shlédla záznam premiéry, začala jsem se pídit po více informacích, nahrávkách, kritikách a vcelku náhodou jsem někdy v říjnu narazila na stránkách Deutschegrammophonu na upoutávku na nové Annino CD Russian Album. Zajímavý titul, ale nijak zvlášť mě neoslovil (měla jsem v hlavě především toho Mozarta), ale potom se na stránkách ozvala ukázka nějakého tracku z tohoto alba a já jsem podlehla lásce na první poslech!

Dneska už vím, že to byla skladba Zdes´ khorošo op. 21 no. 7 Sergeje Rachmaninova. Do té doby jsem ruskou hudbu nijak extrémě nevyhledávala, připadalo mi, že je to něco, čemu je obyčejný středoevropan naprosto a neodvratně vzdálen, ale při poslechu této písně jsem se přesvědčila o naprostém opaku. Ruskou hudbu může pochopit i středoevropan, pokud chce. A já jsem skutečně od toho "osudového okamžiku" chtěla velice! Naštěstí se brzy naskýtala příležitost, k níž jsem si toto CD mohla vyprosit (díky sv. Mikuláši:o)) a tak se stalo, že jsem si jednoho podzimního odpoledne omámeně odnášela z pošty balíček málem posvátný! Popravdě řečeno, každé originální CD zaujímá v mé sbírce velmi "oprašované" místečko :o)))

Nyní pár slov z pera poučeného laika o samotném CD. Nacházejí se na něm ruské písně a árie Čajkovského, Rachmainova, Glinky, Rimského-Korsakova a Prokofjevovy, některé skladby se na nahrávce objevují vůbec poprvé. CD vzniklo také z popudu ruské dirigentské hvězdy, Annina dlouholetého mentora, Valerije Gergijeva, který s Orchestrem Mariinského divadla v St. Petersburgu odvedl brilantní práci, dá-li se slovo práce vůbec použít! Russian Album je podle mého soudu největším dosavadním počinem této dvojice i obou zmíněných jako jednotlivců.
Annin hlas i přednes je naprosto kouzelný a oslňující. Svým sametovým sopránem zpívá každou skladbu s naprostým nasazením a výrazem přesně vystihuje atmosféru jednotliých čísel, k čemuž nemenší měrou přispívá také perfektně hrající orchestr. Nálada celého alba je bezezbytku ruská a přece není zmiňovanému středoevropanovi vzdálená. Žádný žal země podkarpatské ani podobné "hrůzy", kterými ještě dnes straší někteří rádoby učitelé hudební výchovy své žáky, je to jedna skvostná melodie vedle druhé.
Tato nahrávka je bezesporu velmi významná, ať už pro posluchače, kterému dává jedinečnou příležitost nahlédnout do dlouhou dobu opomíjené ruské operní a písňové kuchyně, či pro samotné její tvůrce, což konečně dokládají Annina slova, která nepotřebují dalšího komentáře: "It means so much to me to be able to record Russian music with this wonderful orchestra, and with Valery."

V mém celkovém osobním hodnocení tedy dávám jednoznačně všch šest možných dirigentíků, Russian Album je skvostem, který nemůže chybět v diskografii žádného hudebního milovníka!!!



P.S. Tip: "Mě osobně jako první oslovila již zmiňovaná píseň Zdes´ khorošo Sergeje Rachmaninova a vedle ní potom také Cavantina a Rondo z prvního dějství Glinkovy opery "A Life for the Tsar", nicméně čím více toto CD poslouchám, tím hlouběji do paměti se mi dostávají i ostatní nádherné melodie. Absolutním bonbónkem na závěr je třináctiminutová scéna Taťány píšící Oněginovi!!!!"

Merry Xmas, Amadeus!

Při svých pravidelných toulkách internetem jsem dnes na stránkách britského magazínu Gramophone narazila na zajímavý anonc. Pravda, není to aktualita z nejžhavějších, ale ... 13. prosince 2006 byl v již zmíněném hudebním periodiku publikován článek s tímto názvem: 'Complete Mozart scores available online – for free'. Skutečně! Letošní rok je v hudebích kruzích prakticky celý zasvěcen Mozartovi a v tomto duchu se nese i jeho závěr. Nadace pro Mozarta ("International Mozarteum Foundation") totiž nadělila všem melomanům k Vánocům skutečně skvostný dárek v podobě tzv. "Digital Mozart Edition" - souboru digitalizovaných partitur kompletního Mozartova díla. Od nynějška si tedy každý hudbymilovník s přístupem k internetu může na webové adrese http://dme.mozarteum.at/dmepub/index.php prohlédnout partituru kteréhokoli Mozartova díla online a zdarma!
Orientace v seznamu je skutečně jednoduchá a jako velké plus se jeví i skutečnost, že jednotlivé strany (v pdf formátu) se velmi rychle načítají. Opusy jsou přehledně roztříděny do několika podkategorií a dále jsou řazeny podle pořadí v Köchlově seznamu; mimochodem, pokud znáte číslo kýženého díla v Köchlovi, pak je pro vás skutečně dílem okamžiku nechat si příslušnou partituru podle onoho čísla zobrazit vyhledávačem. Obsáhlejší partitury mohou být dále ještě rozděleny na několik částí, například opery podle jednotlivých dějství, symfonie podle vět, ...
V článku se dále uvádí, že edice je určena výhradně “for personal study and for educational and classroom use” a s tím pravděpodobně souvisí drobné nesnáze, které mohou nastat, budete-li se pokoušet soubor stáhnout. Přestože jsou všechny soubory v pdf formátu, nepodařilo se mi dostat je do svého počítače jinak, než nejprostší cestou "Uložit obrázek jako". Nevýhodu tohoto postupu poznáte například v případě velkých operních partitur, jejichž počet stran většinou nejde pod tři sta a je tudíž časově celkem náročné stahovat 300 obrázků po jednom. Tento fakt bychom však mohli vnímat jako minimální daň Mozartově nadaci za její projekt, jehož význam doceníte hlavně v souvislosti s Mozartovými méně známými díly, jejichž partitury se, alespoň na internetu, hledají poměrně těžko. Mě osobně jako prvních 400 obrázků čeká Lucio Silla, K. 135.

V celkovém hodnocení tedy z možných šesti dirigentíku ubírám jednoho miniaturního za ty potíže se stahováním a přeji vám mnoho úspěchů v možné budoucí badatelské činnosti!

Achm, hm, tedy ... err ...

Tak, a je to! právě jsem si založila druhý blog a nemám nejmenší tušení, co s ním vlastně budu dělat. Na ten první (kdybyste se mimochodem chtěli podívat http://tereez.bloguje.cz ) mám čas tak maximálně jednou za čtvrt roku, a to se většinou zmůžu jen na to, že si přečtu, co jsem napsala někdy dřív. Ale nedalo mi to! Tento "blogspot" vlastně vzniká jako taková internacionální forma toho původního, čas ukáže, který server líp vyhovuje mým potřebám :-)
Přemýšlím, co se obvykle píše do prvních příspěvků, jestli mám někoho vítat, nebo někomu děkovat??? Nevím, ale napadá mě, že vděčným námětem by mohl název a podtitulek tohoto blogu. Kdyby snad někoho zajímalo, kde a jak jsem k takovému "slovíčkaření" přišla :-)
Jak jste doufám všimli (toho si nejde nevšimnout, ten nápis je do očí bijící!) pojmenovala jsem to tu La Voce che Adoro. Je to název nadmíru výstižný a dle mého soudu v sobě nese několik, více či méně zašifrovaných, znamení. La voce che adoro znamená v překladu něco jako hlas, který zbožňuji; tím naprosto přímo dávám na vědomí, že sem píši výhradně o věcech, které se mě nějakým způsobem, většinou kladným až velmi kladným způsobem dotýkají, a slovíčkem adoro předem varuji, že jsou také věci, které se mě víc než dotýkají ... které zkrátka zbožňuji !!! Druhé znamení, které bych vám ráda osvětlila, je vlastně určeno původem této věty. Sama jsem si ji nevymyslela, pochopitelně. Prvně jsem na ni narazila úplnou náhodou. Hledala jsem vhodný název pro svůj "rádobyweb" a stála jsem o to, aby to byl název cizojazyčný a výstižný. Procházela jsem libreto Figarovy svatby a skoro na konci jsem narazila právě na větu la voce che adoro. To je ono, řekla jsem si a od té doby mě "můj hlas" provází při mých toulkách internetem :-) Až letos na podzim jsem začala Figara zkoumat lépe a zjistila jsem podorbněji, odkud tato slova pocházejí. Z duetu Figara a Susanny, který se velmi zamlouvá mé romantické dušičce: Pace, pace mio dolce tesoro, io conobbi la voce che adoro ... Z tohoto "krátkého příběhu" jste už asi poznali, že to, co já osobně velmi adoro, je hudba a převážně ta klasická. Tím vás tedy podruhé upozorňuji na fakt ohledně obsahu příspěvků, a to ten, že se to tady bude většinou točit kolem klasické hudby :-)
Názvu jsem věnovala víc než dost, tak teď skutečně jenom pár slov o podtitulku. Via lata gradior more iuventutis mě také provází od samého začátku a nutno dodat, že ono "provází" se sem vcelku hodí. S touto větou, jejíž překlad do češtiny by mohl být po široké cestě jdu, jak je zvykem mládí, jsem se se potkala, na jedné ze svých toulek internetem, konkrétně v souvislosti s Carlem Orffem, a padla mi do oka hned na první drc. Jednak pěkně zní, druhak je mimořádně pravdivá a výstižná a potřetí, protože opět nenápadně útočí, na hudbu, kterou adoro :-)))))
Toliko na úvod. Doufám, že jste se nudili jenom trošku, snad se mi v příštích příspěvcích podaří být stručnější! Na druhou stranu - jak se mi pěkně podařilo zaplácat to místo :-))))