Off topic

Zdravím vás všechy!
Je to pravda trošku mimo zaběhnuté téma, ale signorina měla poslední zvonění a dostala se dokonce do tisku, tak se musí pochlubit :-)


http://kromerizsky.denik.cz/kultura_region/maturanti-vyrazili-do-ulic20080508.html

Adesso ...

Ajaj. Tak Magdalena se zde coby nejnovější příspěvek příliš dlouho neohřála, ale nedá se nic dělat. Opravdu se na mě nezlobte, ale tento kousek si nemůžu odpustit :-) Už skoro celý týden musí být v mém ICQ contact listu "tutti dolcissimo", a by bylo vůči vám ostatním značně nefér, kdybych vás o tento zážitek připravila. Abyste neřekli, že jsem sem nacpala video a hotovka, tak zde na poslední stránce máte i nějaké povídání ;)

P.S.: Lorenzem Regazzem se vůbec nenechte "zastrašit" :-) Taktéž pochopitelně pracuji na tom, zda bych někde nezískala celé "Prima della prima" ... :-)

Ah! mio cor

Mám tvůrčí krizi. Velmi ráda bych se s vámi všemi podělila opět o nějaký ten hudební zážitek (a že jich mám na skladě, o nichž jsem ještě nehovořila, mnoho), nicméně nějak mi chybí ten správný impuls. Po páteční zkušební slohové práci jsem navíc totálně slovně vyčerpána.

Každopádně to tu nenechám jen tak ležet ladem a myslím, že v následujícím případě mých slov nebude ani nijak zvlášť zapotřebí. Měla jsem to velké štěstí, že jsem obsah Magdalenina "nového" CD slyšela o nějaký čásek dříve, než se vůbec dostalo na pulty, a už tenkrát jsem se do něj na první poslech zamilovala. Především se tak stalo s árií Lascia ch´io pianga, která by se možná někomu mohla zdát lehce "provařená", avšak popravdě řečeno mě to vůbec netíží.

Nečekala jsem tedy na nic a hned při první příležitosti, kterou mi můj věrný přítel eMule poskytnul, jsem si dopřála jednu vlastní nelegální kopii tohoto skvostu. (Nedá se jinak, na originál snad také někdy dojde, ale všechno postupně, momentálně se rýsují dva jiné kousky.) K Lascia, ch´io pianga postupně přibyli další oblíbenci, takže prakticky celý letošní podzim jsem strávila na Händelovi. Avšak i přesto jsem se za celou tu dobu nedokopala, abych vám sem o tom aspoň maličký kousek napsala. Možná i proto, že dychtivý poslech tohoto CD poněkud záhy přebyly mé podzimní zážitky koncertní (což mi připomíná, že i o těch bych se měla zmínit,...). Každopádně mé okouzlení se opět trochu vzmužilo, je tomu asi čtrnáct dnů nazad, když nějaké dobré duše nahrály na YouTube záznamy z Magdalenina recitálu, na kterém právě tohle händelovské cédéčko představovala.

Jak jsem už řekla, dneska jsem na tom "literárně" velice bídně, o čemž svědčí i celý předešlý odstavec, a proto bych se s dovolením rozloučila a nechala vás všechny v klídku poslouchat a sledovat... :-)

"Oh, had I Jubal´s lyre"

"Dopo notte, atra e funesta"

A na závěr ... "Lascia, ch´io pianga"

S Mozartem k Mozartovi

Moji milí,
ozývám se po dosti dlouhé době, to uznávám, avšak zprávy, které se vám chystám podat jsou nanejvýš čerstvé. Jak jste všichni dozajista zaregistrovali, včerejšek nebyl ničím menším, než dnem, v němž jsme si připomněli 252. narozeniny božského Wolfiho. Kdo z vás slavil, tomu přeji příjemné zotavování z následků probdělé noci a kdo neslavil, doufám, že příští rok odstraní tento nedostatek. Je mně jasné, že si říkáte: "No jasně, moralizuje, plká, ale sama houby, houby." A tůdle, abyste věděli, miláčkové. Já včera slavila až se hory zelenaly. Pravda noc jsem neprobděla, připít jsem si na Wolfganga také nepřipila, což ale neznamená, že jsem mu nevěnovala dostatečně značnou a intenzivní vzpomínku. Tak tedy konec legrace a hle, jak jsem si včerejšek užila a nejen já.
Vy, co sem chodíte na čumendu častěji, nejste v oblasti hudebního dění žádní nováčci a jistě si uvědomujete, že jste alespoň jedním ouškem někde zaslechli o party, kterou Wolfimu připravilo Národní resp. Stavovské divadlo. Spojitost Mozart-Stavovské jistě netřeba připomínat a můžeme se tedy přenést k obsahu a hodnocení samotného koncertu.
V posledních dnech se v novinách (dokonce i rozhlase a televizi) objevovaly zprávy o tom, že "Mozartovi zazpívá německá sopranistka" "Národní hostí Annette Dasch" a podobné zjevy. Tyto informace byly pravdivé, avšak měla bych k nim přece jen několik výhrad. Prvně nutno uvést na pravou míru, jak se má věc s údajnou hvězdností Annette Dasch. Všechny novinové upoutávky, recenze a rádoby kritiky je v našich končinách nutno brát se značnou rezervou. České deníky, týdeníky, měsíčníky a nevím jaká další periodika, rozhodli se následovat celoevropský trend a označovat Annette Dasch jakou "novou Netrebko" apod. Nechám na každém, nechť se rozhodne sám za sebe, avšak je lépe věci neuspěchat a nechat jim volný průběh.
Annette Dasch má krásný temněji zabarvený soprán i nesporné nadání herecké, avšak ve svém mladém věku má se ještě mnoho co učit. Na mysli mám v tomto případě především italskou výslovnost, k jejíž srozumitelnosti by výrazně napomohly ostřejší sykavky. První zpěvaččino číslo - árie "Ah, lo previdi - Deh, non varcar" by dle mého mínění snesla výraznější tempové a výrazové rozlišení mezi druhým recitativem (Misera! Invan m´adiro ...) a následnou cavatinou (Deh, non varcar ...). Druhá árie "Chi sa, chi sa, qual sia" už vyzněla lépe a výrazně přesvědčivěji. Po krátké orchestrální vsuvce následovala další dvojice, tentokrát známá árie "Vado, ma dove", kterou Annette vystihla velmi dobře výrazově, jediné nástupy na "tu che mi parli al core" mě nechávaly malinko na pochybách. Koncertantní árii "Bella mia fiamma, addio - Resta, o cara" napsal Mozart pro Josefinu Duškovou, avšak byla jsem v celém divadle asi jediná, kdo se čepýřil při pomyšlení na tento kousek národního bohatství a kdo vnímal jeho tóny s opravdovou pýchou, jejíž požadavky slečna sopranistka nezklamala. V závěru první poloviny večera si publikum vytleskalo přídavek, na který se Annette evidentně velmi těšila. Árii Zuzanky "Deh vieni, non tardar, o gioia bella" zazpívala bez úvodního recitativu, avšak tento kousek vyzněl, dle mého mínění, nejlépe ze všech pěti čísel. Abych ulehčila této škrobené a rádoby o něčem vypovídající kritice, nutno přidat můj zcela osobní a citem značně ovlivněný názor. Annette Dasch je vskutku pozoruhodná mladá žena, nejen co se týče pěveckého talentu. Působila na mne nadmíru sympaticky, zpívala se zaujetím a i přes drobné nedostatky, o nichž jsem psala výše, lituji trošku toho, že jsem přece jen přítomným dámám a pánům, z nichž dobrých 90% o hudbě nemělo ani páru, neprovětrala bubínky bujarými výkřiky bravo, jelikož by si je Annette zcela jistě zasloužila, možná příště ;)
Hvězdou večera číslo dvě byl dirigent Tomáš Netopil. Jeho výkon byl, konečně jako obvykle, opravdovým balzámem na ucho i oko. (Zde prosím neočekávejte žádnou objektivní kritiku! :)) Jeho gesto je čitelné, přesné, dokáže přesně vyjádřit, co po orchestru požaduje a také přesně ví, jak orchestr dovést tam, kde jej chce mít, což byl ve včerejší situaci přímo nadlidský výkon. Orchestr Národního divadla se jako sólista představil celkem třikrát. Krátké skladbičky v první půli, sloužící jako intermezza, Adagio a fuga c moll pro smyčce a třetí větu Kasace B dur raději ani nekomentovat. Výraz každého jednoho hráče měl k Mozartovi skutečně velmi daleko a jejich entusiasmus neznal mezí, škoda plýtvat slovy.
Ve druhé půli si orchestr částečně napravil reputaci Symfonií č. 41 "Jupiterskou". Vypracovala jsem si na vysvětlení tohoto výrazového posunu dvě možné teorie. Buďto Tomáš Netopil udělal o přestávce v šatně nevídaný randál a orchestr s hrůzou stáhnul půlky. Anebo druhá věc, a ta se mi zdá pravděpodobnější, totiž že zapracovala psychologie a orchestr si uvědomil, že když už je tedy někdo vytáhnul z té tmavé díry (pardon orchestřiště) na světlo, tak že by mohli aspoň trošku ... možná ... o něco se pokusit. Já osobně jsem po první větě přestala přemýšlet nad orchestrem a soustředila se jen na dirigentské gesto Tomáše Netopila, které člověka vždycky tak nějak povznese nad rámec prostého poslouchání hudby.

Fra le procelle ...

Prozatím jaksi nemám, co bych mohla dodat, ale vězte, že až najdu ta správná slova, tak toto video a samozřejmě celé cédéčko Heroes řádně okomentuji, jak se sluší a patří ;-)
Prozatím se kochejte tou nádherou!!

Vanne perfida, và:
Scempio del tuo furore
Manlio non caderà: dall’ombre cieche
Porterò a rai del giorno
L’alto Campion Romano;
Che sua Parca omicida io tengo in mano.
Frà le Procelle
Del Mar turbato
Lo sconsolato
Il porto avrà
E all’alme belle
Ricche d’onore
Suo gran valore
Legge sarà

Philippe Jaroussky a árie Fra le procelle z Vivaldiho opery Tito Manlio...

A tak ...

... nám studentům už prázdniny dávno přeskočily do druhé půle, dokonce už se pomalu chystáme do škamen, někteří už naposledy zadarmo :-) A koncem prázdnin se občas dostavuje také trudomyslnost, a to nejen k nám studentům, je tak? A tak vám, moji milí, ať už studenti nebo důchodci, přeji co nejvydařenější konec prázdnin a léta a snad vás, stejně jako mě, obveselí i potěší připojené videjko. Normálně operetu nemusím a nevyhledávám, ale tuhletu Fräulein já prostě žeru a navíc ony opravdu Meine Lippen, sie küssen so heiß :-*

Bella, bella! Non l'ha conosciuta...

Při hodinách hudební výchovy nás paní profesorka málokdy nutila, abychom si něco zapamatovali, nicméně jednou z vědomostí, o jejíž přítomnost v našich otupělých hlavách, troufám si říct, skutečně stála, byla alespoň minimální znalost Mozartovy hudby. Aby byli tuto informaci schopni zaznamenat a hlavně udržet opravdu všichni, omezila výčet z Köchlova seznamu na tři významná díla-opery: pohádkovou Kouzelnou flétnu, dramatickou tragédii Don Giovanni a komedii Figarova svatba. Po shlédnutí loňského zpracování Figarky, uvedeného na oslavujících Salzburger Festspiele 2006 v rámci grandiózního projektu Mozart22, mohu myslím celkem zodpovědně říci, že spojení komedie Figarova svatba, vzalo těžce za své.

Se svojí znalostí němčiny se tu a tam zmůžu na pouhé danke schön a dobrá duše (rakouská televize ORF2), od níž pochází můj pirátsky stažený "live záznam" premiérového představení z 26. července 2006 si tudíž svoji dobrodinost v podobě německého komentáře a německých titulků klidně mohla nechat na později ;-) Právě onen německý komentář, jak jsem se před pár dny dozvěděla, však zmiňuje, že tentokrát byl děj Figarovy svatby pojat poněkud vážněji. S tím naprosto souhlasím a jako osobní vklad bych přidala, že nebyla pojata jen poněkud vážněji, ale naprosto vážně. Vlastně nechápu, co bylo až dosud na Figarově svatbě tak komického! Hudba? V mnohých pasážích samozřejmě ano, ale například árie Barbariny "L´ho perduta, me meschina ..." vydá v hudební tragičnosti za celé jedno dějství a přitom ta dívenka zpívá jen o "hloupé" jehlici do vlasů. Děj? No to snad...! Vzpomínáte si na scénu z Formanova nesmrtelného Amadea, kdy stařičký Salieri říká něco jako: "Viděl jsem tu zoufalou ženu, jak tam stojí v přestrojení za svou služebnou a jak jí vlastní manžel po letech opět vyznává lásku v domnění, že je to úplně jiná žena, kterou drží v náručí.....!" Kdo by se smíchy plácal do kolen, když hraběnka "hledá ty chvíle plné radosti a lásky"!?

Při přípravě této netradiční produkce se podařilo něco, čemu se říká absolutní souznění. Vize režiséra Clause Gutha a dirigenta Nikolause Harnoncourta, jakoby se propojily v jediné dimenzi tak vzdálené od občas až příliš umělého světa opery a tak blízké skutečnému životu. Celý děj se odehrává v prostorách spoře vybaveného zámku z počátku 19. století. Scéně vévodí široké, hojně využívané schodiště, které je nahrazeno zdí hraběnčina pokoje ve druhém a trojími dveřmi, z nichž postavy postupně vychází zazpívat své árie, na začátku čtvrtého dějství. Dojem téměř psychologického dramatu umocňují také civilní kostýmy Christiana Schmidta, které společně s režií celý děj poněkud posouvají v čase, ne však úplně aktualizují.

Hvězdné dvojici Guth/Harnocourt se také mistrovsky podařilo proniknout do nitra všech postav a vytvořit tak z jinak oblíbené komedie skutečné, jak už bylo řečeno psychologické drama o lidských vztazích, lásce a slabostech. Charakter každé postavy je vykreslen "až na dřeň", jednoznačně oddělen od všech ostatních a přece nic není násilné ani trapně a nuceně naaranžované.
Duch mozartův osvítil maestra Harnocourta, když "podlehl přemlouvání" Anny Netrebko a namísto hraběnky jí svěřil roli komorné Zuzanky, zahrané a zazpívané s takovou lehkostí, přirozeností a samozřejmostí, až člověk zapomíná, že kdy viděl či slyšel jedinou jinou Zuzanku. Sopranistka Dorothea Röschmann, ztvárňující hraběnku přesně tak, jak si ji člověk představuje při výše uvedených Salieriho slovech - mladou, zamilovanou, roztouženou, ale k smrti zoufalou z nezájmu manžela, nadchla publikum, stejně jako mne, především v árii "E Susanna non vien ... Dove sono i bei momenti", kterou podala s naléhavostí vhánějící člověku slzy do očí. Představitelka Cherubína Christina Schäffer excelovala jak hereckým, tak pěveckým výkonem a zaslouženě sklidila po jednotlivých áriích i při závěrečných ovacích skutečně bouřlivý aplaus. Poslední ze čtyřlístku hlavních ženských rolí je Marcellina, která občas může působit spíše jako epizodní postava. Nicméně Marie McLaughlin ji ztvárnila tak opravdově žensky, že ji divák v prvních dvou dějstvích nemůže vystát coby zakomplexovanou starou pannu (což se pochopitelně o málo později ukáže jako totální nepravda) a od poloviny třetího dějství s ní cítí jako s milující starostlivou matkou, která po téměř třiceti letech nalezla ztraceného syna.
Tři hlavní mužské postavy jsou pro mne skutečnou záhadou a na všechny tři jsem pohlížela více či méně skrze prsty, až do doby, kdy každý projde něčím, co by se dalo označit jako symbolický očistec. Figaro Ildebranda d´Arcangello rozhodně není vtipný a bezstarostný chlapík. Působí spíše jako podezřívavý, neustále kalkulující pragmatik, který v sobě nemá vtipu ani za mák a popravdě řečeno až do posledního dějství, kdy dostane "nabančeno" od Zuzanky, domnívající se, že se ji její milý chystal podvést s hraběnkou, nerozumím tomu, co na něm ta holka vlastně vidí. V této inscenaci částečně imobilní Doktor Bartolo (Franz-Joseph Seling) dochází z mého pohledu jakéhosi polidštění ve třetím dějství při svatbě s Marcellinou, do té doby s ním nemám žádné slitování, především ne při árii "La vendetta, oh la vendetta". "Posledním" mužem opery je hrabě Almaviva (Bo Skovhus), v tomto ztvárnění nevlastnící snad jedinou dobrou vlastnost, který ke svému očištění dochází skrze velké ponížení až v úplném závěru, ale přece jen dochází.
Netradičnímu zpracování režisérskému napomohl Nicolaus Harnocourt svým pro někoho až kontroverzním nastudováním hudebním. V kontrastu s "tradiční Figarkou" zvolil především tempa - extrémně pomalá ouvertura nebo naopak proti zvyku o něco svižnější duettino "Sull´aria", vše však přesně vystihující náladu celého představení a umocňující prožitek z Mozartovy hudby.

Jedinou postavu jsem nezmínila ... Amora, Cherubínova němého dvojníka s křídly, který během celého představení představuje přesný opak antického deus ex machina a který se nakonec postará i o závěr, který jak vidno ... ale ne, na to už se podívejte sami ;-)