Se svojí znalostí němčiny se tu a tam zmůžu na pouhé danke schön a dobrá duše (rakouská televize ORF2), od níž pochází můj pirátsky stažený "live záznam" premiérového představení z 26. července 2006 si tudíž svoji dobrodinost v podobě německého komentáře a německých titulků klidně mohla nechat na později ;-) Právě onen německý komentář, jak jsem se před pár dny dozvěděla, však zmiňuje, že tentokrát byl děj Figarovy svatby pojat poněkud vážněji. S tím naprosto souhlasím a jako osobní vklad bych přidala, že nebyla pojata jen poněkud vážněji, ale naprosto vážně. Vlastně nechápu, co bylo až dosud na Figarově svatbě tak komického! Hudba? V mnohých pasážích samozřejmě ano, ale například árie Barbariny "L´ho perduta, me meschina ..." vydá v hudební tragičnosti za celé jedno dějství a přitom ta dívenka zpívá jen o "hloupé" jehlici do vlasů. Děj? No to snad...! Vzpomínáte si na scénu z Formanova nesmrtelného Amadea, kdy stařičký Salieri říká něco jako: "Viděl jsem tu zoufalou ženu, jak tam stojí v přestrojení za svou služebnou a jak jí vlastní manžel po letech opět vyznává lásku v domnění, že je to úplně jiná žena, kterou drží v náručí.....!" Kdo by se smíchy plácal do kolen, když hraběnka "hledá ty chvíle plné radosti a lásky"!?
Při přípravě této netradiční produkce se podařilo něco, čemu se říká absolutní souznění. Vize režiséra Clause Gutha a dirigenta Nikolause Harnoncourta, jakoby se propojily v jediné dimenzi tak vzdálené od občas až příliš umělého světa opery a tak blízké skutečnému životu. Celý děj se odehrává v prostorách spoře vybaveného zámku z počátku 19. století. Scéně vévodí široké, hojně využívané schodiště, které je nahrazeno zdí hraběnčina pokoje ve druhém a trojími dveřmi, z nichž postavy postupně vychází zazpívat své árie, na začátku čtvrtého dějství. Dojem téměř psychologického dramatu umocňují také civilní kostýmy Christiana Schmidta, které společně s režií celý děj poněkud posouvají v čase, ne však úplně aktualizují.Hvězdné dvojici Guth/Harnocourt se také mistrovsky podařilo proniknout do nitra všech postav a vytvořit tak z jinak oblíbené komedie skutečné, jak už bylo řečeno psychologické drama o lidských vztazích, lásce a slabostech. Charakter každé postavy je vykreslen "až na dřeň", jednoznačně oddělen od všech ostatních a přece nic není násilné ani trapně a nuceně naaranžované.
Duch mozartův osvítil maestra Harnocourta, když "podlehl přemlouvání" Anny Netrebko a namísto hraběnky jí svěřil roli komorné Zuzanky, zahrané a zazpívané s takovou lehkostí, přirozeností a samozřejmostí, až člověk zapomíná, že kdy viděl či slyšel jedinou jinou Zuzanku. Sopranistka Dorothea Röschmann, ztvárňující hraběnku přesně tak, jak si ji člověk představuje při výše uvedených Salieriho slovech - mladou, zamilovanou, roztouženou, ale
k smrti zoufalou z nezájmu manžela, nadchla publikum, stejně jako mne, především v árii "E Susanna non vien ... Dove sono i bei momenti", kterou podala s naléhavostí vhánějící člověku slzy do očí. Představitelka Cherubína Christina Schäffer excelovala jak hereckým, tak pěveckým výkonem a zaslouženě sklidila po jednotlivých áriích i při závěrečných ovacích skutečně bouřlivý aplaus. Poslední ze čtyřlístku hlavních ženských rolí je Marcellina, která občas může působit spíše jako epizodní postava. Nicméně Marie McLaughlin ji ztvárnila tak opravdově žensky, že ji divák v prvních dvou dějstvích nemůže vystát coby zakomplexovanou starou pannu (což se pochopitelně o málo později ukáže jako totální nepravda) a od poloviny třetího dějství s ní cítí jako s milující starostlivou matkou, která po téměř třiceti letech nalezla ztraceného syna.Tři hlavní mužské postavy jsou pro mne skutečnou záhadou a na všechny tři jsem pohlížela více či méně skrze prsty, až do doby, kdy každý projde něčím, co by se dalo označit jako symbolický očistec. Figaro Ildebranda d´Arcangello rozhodně není vtipný a bezstarostný chlapík. Působí spíše jako podezřívavý, neustále kalkulující pragmatik, který v sobě nemá vtipu ani za mák a popravdě řečeno až do posledního dějství, kdy dostane "nabančeno" od Zuzanky, domnívající se, že se ji její milý chystal podvést s hraběnkou, nerozumím tomu, co na něm ta holka vlastně vidí. V této inscenaci částečně imobilní Doktor Bartolo (Franz-Joseph Seling) dochází z mého pohledu jakéhosi polidštění ve třetím dějství při svatbě s Marcellinou, do té doby s ním nemám žádné slitování, především ne při árii "La vendetta, oh la vendetta". "Posledním" mužem opery je hrabě Almaviva (Bo Skovhus), v tomto ztvárnění nevlastnící snad jedinou dobrou vlastnost, který ke svému očištění dochází skrze velké ponížení až v úplném závěru, ale přece jen dochází.
Netradičnímu zpracování režisérskému napomohl Nicolaus Harnocourt svým pro někoho až kontroverzním nastudováním hudebním. V kontrastu s "tradiční Figarkou" zvolil především tempa - extrémně
pomalá ouvertura nebo naopak proti zvyku o něco svižnější duettino "Sull´aria", vše však přesně vystihující náladu celého představení a umocňující prožitek z Mozartovy hudby.Jedinou postavu jsem nezmínila ... Amora, Cherubínova němého dvojníka s křídly, který během celého představení představuje přesný opak antického deus ex machina a který se nakonec postará i o závěr, který jak vidno ... ale ne, na to už se podívejte sami ;-)
