Autumn summarize introduction

Začátky jsou vždycky těžké! To jsem si uvědomila už mnohokrát a tím víc si to uvědomuji poslední přibližně měsíc a půl, což je čas, který věnuji odhodlávání se něco sem napsat. O onom něčem jsem původně měla zcela jasnou představu. Jak jsem však během času zjistila, krom toho, že internet je zdrojem neomezeného množství infromací, je také využíván prakticky neomezeným počtem uživatelů, a jelikož člověk jako já nikdy neví, kdy a kdo se mu v životě bude "hodit", rozhodla jsem se polknout nejednu myšlenku a sarkastické poznámky na adresu jistých hudebních publicistů si nechat, alespoň pro onu chvíli, pro sebe.
Nová příležitost však na sebe nenechala dlouho čekat a záhy bylo opět o čem psát. To bych ale nesměla být já, "spisovatel jediného okamžiku", který má potíže se psaním jako takovým, nemluvě o psaní tvůrčím, mezi které počítám přispívání na zdejší blog, pokračování románu ze školního prostředí "Skrytá láska mezi zkumavkami" a krom toho také, bohužel, vyřizování soukromé emailové korespondence, kterou zásadně nejsem schopna spravovat tehdy, je-li to po mně žádáno. Zkrátka, psaní se mi kupí v hlavě (stejně jako učení na stole), a že je nejvyšší čas uznám většinou až tehdy, když kolem sebe začínám trousit složitá souvětí nejasného významu v krajním případě proložená oblíbenými zpěvními kusy.
V poslední době si se mnou v tomto ohledu mé nově nabyté spolubydlící užily dosytosti. Uplynulou středu jsem úspěšně zakončila své podzimní období nabité mnohými zážitky, často neopakovatelnými. Navracejíc se ze své 7. a k velké mé nelibosti také poslední reprízy mé aktuálně nejoblíbenější opery, pojala jsem již v MHD myšlenku, že nastala ta pravá chvíle se o svých dojmech rozepsat. Rozvzpomněla jsem se na předminulý víkend, kdy jsem v našem nově nabytém pražském příbytku osiřela a spisovatelská konstelace se v tu chvíli zdála být mimořádně vhodná. Na sepisování došlo, ale vlivem mnohých okolností jsem nakonec byla nucena svou pozornost soustředit k článku do nového gymnaziálního časopisu g!. Marně hledajíc téma, o němž bych se mohla rozepsat, zaujmout tak a uspokojit co největší počet studentů mé alma mater, obrátila jsem se se žádostí o pomoc na svou "cyber přítelkyni". Poté, co jsem jí podrobně vylíčila svoji situaci, duševní rozpoložení, aktuální múzické vlivy a ještě spousty dalších veledůležitých věcí, na čas se odmlčela, a pak pravila: "Mám pro Tebe téma: Jak jsem doma Netopila." Do školního časopisu se to použít nedalo, ale mé do té doby mlhavé představy o tom, jak se sem jednoho dne rozepíšu o svých prvních pražských zážitcích hned dostaly jasnější rysy ...  

Trpělivost růže přináší?

Počátkem srpna jste si vy, kdo občas zavítáte na světoznámý server lide.cz (na kterém se mimochodem dočtete všechno možné i nemožné) mohli v diskusním fóru Opera povšimnout následujícího rozhovoru:

Ještě téhož dne večer jsem se prostřednictvím ICQ svěřovala a rozčilovala:
"Pravil klasik něco jako "sto roků v šachtě žil, ..." a bla bla bla. Já sto roků v šachtě nežila a nežiji, ale zato zacházím pravidelně měsíc co měsíc do trafiky naproti své milované alma mater s očekáváním, s úsměvem na rtech a se slovy: Jednu Harmonii a jedny Hudební rozhledy, prosím. Zraky mi pochopitelně nejdříve padnou na obálku. Je tam? Není! Inu nevadí, cestou do školy strhávám z časopisů ochranný obal, převracím stránku po stránce a "gůglím" je očima. Je tam? Není! Inu co nadělám. Příští měsíc se celá akce opakuje a to s prakticky totožným výsledkem. Není tam! Činím tak už bezmála tři roky. Všemi těmi Harmoniemi mi to ve skříni jen duní, Rozhledů už mám tolik, že bych dohlédla až za sedmero hor, ale čeho člověk žádá, toho se mu nedostává. Až letos v srpnu se to stalo. Dychtivě a v blaženém očekávání jsem klikla na zmodralý odkaz. Srdíčko mi poskočilo a zaplesalo při pohledu na obálku. Konečně, řekla jsem si. Neradovala jsem se však dlouho. Pročetla jsem otázky, očkem přejela odpovědi a počáteční euforii vystřídala nevěřícnost. Tak já tři roky, měsíc co měsíc zacházím do trafiky, v očekávání a s úsměvem na rtech, abych se nakonec dočetla toto?? Toto??? Toto, co už dávno vím, co už jsem dávno četla nebo slyšela nebo si domyslela?? No to snad ...!!"
Rozum mi nad tím totiž zůstává stát. V úvodu k rozhovoru s Tomášem Netopilem se totiž píše: "Doma se před nedávnem představil supraphonskou CD nahrávkou, na níž diriguje Pražské symfoniky v Sukově Symfonii E dur, Dvořákově předehře V přírodě a Dvořákově Karnevalu a od sezony 2009/2010 nastupuje jako nový šéfdirigent do opery Národního divadla. I to byla příležitost k následujícímu rozhovoru." Jak se však můžete následně dočíst, supraphonské nahrávce jsou zde věnovány čtyři věty, jmenování šéfdirigentem dokonce celý jeden odstavec, co na tom, že narychlo dopsaný autorem článku až pár měsíců po samotném rozhovoru!?! (Co mě opravňuje k těm "pár měsícům" pochopíte z následujícího příspěvku.)
Je také zajímavé sledovat tento text z hlediska nejen faktografického (ikdyž to vlastně vůbec zajímavé není), ale také například jazykového či spíše jazykovědného, až fyzikálního. Podle jistých indicií totiž člověk najednou stojí před něčím naprosto nepoznaným a nevídaným, řekla bych až přímo cimrmanovsky šokujícím, totiž že rozhovor časově předchází příležitosti, která vede k jeho uskutečnění! Pane profesore Kozmíku, složte zbraně, ty vaše zákony neplatí!!
No, dost bylo ironie a sarkasmu. Jen jsem chtěla říct, že díky Hudebním rozhledům mám zase o iluzi méně.
Je sice hezké, že jmenování Tomáše Netopila šéfdirigentem opery Národního divadla bylo příležitostí k nějakému rozhovoru, ale kdyby bylo jmenování Tomáše Netopila šéfdirigentem opery Národního divadla příležitostí k rozhovoru i o postu šéfdirigenta opery Národního divadla, bylo by to dozajista mnohem hezčí, a to i v případě, že bychom my, kteří chodíme do trafiky v očekávání, s úměvem na rtech a se slovy: jednu Harmonii a jedny Hudební rozhledy, prosím, museli ještě jedno nebo dvě čísla počkat!

Ze soukromé korespondence aneb Týdenní newsletter II.

Přesto, že můj týdenní newsletter už dávno není týdenní (konečně, kdo očekával, že bude??), rozhodla jsem zase přidat kousek. Je však zajímavé, že ona "netýdennost" (je to vůbec slovo?) má za následek pozoruhodný jev. Já nikdy nebyla ve fyzice přeborník (spíš naopak, ty trojky jsem uhrála na svůj ostrovtip), ale povídá se kolem, že když se díváte na hvězdy, tak se může stát, že se vlastně díváte do minulosti, jelikož některé ty hvězdy už dávno zhasly nebo vyhořely nebo použijte jakýkoli jiný výraz, který je vám milý, akorát to světlo putuje tak dlouho, že ho vidíme až teď, ... No prostě, chápu tomu asi tak málo, jako třeba tlaku plynů nebo tak něčemu (z čehož jsem, jen tak na okraj, při zkoušení dostala 4-, prej abych nemusela chodit znovu), což mi ale nezabrání v tom, abych následující úryvek (nebo vlastně všechny následující úryvky) mé korespondence s Baruškou přirovnala právě k této pozoruhodné skutečnosti, která se odehrává mezi nebem a zemí ... Jednoduše bych taky mohla říct, že jsem vzletné fráze o tom, jak svá rozhodnutí o budoucím studiu nezměním, zkrátka poněkud ... ehm, ubila ... a tak, kromě jiného, došlo taky k tomu, že už PODRUHÉ během JEDNĚCH prázdnin procházím sreality.cz, byty.cz a podobné paweby a koukám, kde bych našla nějaký kus místa, kde hlavu složit, což, zkušení uznají sami, není nic než obyčejné sebemrskačství ... No ale i na to dojde v korespondenci řeč, všechno pěkně popořadě :)

Od: Tereza Šindlerová
Odesláno: 4. července 2008 1:04:16
Komu: Barbora Ševčíková

Jeste to pokracuje

To byl patek. Po skonceni prijmacich zkousek jsem se jala obrazit jeste nejake obchody, co jsem nestihla ve ctvrtek. V sobotu jsem carala pres den mestem, nicmene pocasi uz se trosku kazilo, sem tam kapka spadla ... k veciru jsem si pak sla na hlavas do uschovny pro tasku s vecma, v Palladiu se prevlekla do vecerniho ohozu a vyrazila s baglem a kabelcickou ku Stavovskemu divadlu. Tam jsem potkala Chladka, Cimru, Chvatalovou, no koho si dokazes predstavit, reditelku taky. V satne jsem nechala pani bagl (obavam se, ze to byla ta stejna, ktera mi v lednu batozinu odmitala uschovat, ale tentokrat jsem ji uplatila dvacetikorunou, tak mi dokonce i podekovala a pak me po divadle nechala prescas, abych se mohla prevlect zpet do "civilu"). Samotna divadelni hra Sladke ptace mladi me nikterak prilis nezaujala. Pribeh vyzile herecky a mladeho herce je mozna zajimavy, nicmene me se prilis nedotknul ... zajimave bylo jen to, ze se tam hlavni protagonista opet obnazil jak uz je tomu posledni dobou na divadelnich prknech temer pravidlem (vzpomen na zlinskeho Krale Leara). Navic divadlo bylo cca ze tri ctvrtin prazdne, takze si kazdy mohl najit radu pro sebe. Za mnou kuprikladu sedela mlada Kata Melicharova (co hraje na cello) s pritelem a byla jsem svedkem komicke scenky (teda me prisla komicka): Prohlizeli si divadelni bulletin a narazili na upotavku na Netosuv koncert a Katka povida tomu svemu priteli: "A hele, Tomas Netopil." A ten jeji pritel tak na ni chvilku smutne koukal a pak ji pravil: "Ale vid, ze je to taky trosku i muj kamarad, vid, ze jo." Byla jsem pysna, ze mam tehoz kamarada a dokonce to vim sama od sebe, ze je to muj kamarad a nemusim se na to nikoho ptat (coz neni tak zcela pravda, ale zni to vznesene, kdyz to tak rikam). Po skonceni divadla jsem si sla do satny pro bagl a prevlek. Jelikoz jsem byla jedna z poslednich, tak jsme se v te satne nachazeli uz jen tri ... ja, satnarka a nikdo mensi nez Ada Travnicek flirtujici se satnarkou. Hnedle, jak me uvidel, tak se na me vrhnul a velice mi trasl pravici, ze co tam jako delam a velice chtel konverzovat, dokonce mi pomahat s taskou, ale ja se musela omluvit, ze se jeste teda prevleknu. Adolf rikal, ze pak jeste hodime rec, ale uz jsem ho ten vecer nevidela. Nasledovala nestrasnejsi scena a vyjev meho zivota. Meli jsme se skolnim autobusem sraz na hlavnim nadrazi (tam nahore, vsak jiste vis), kde jsem se mela setkat taky s Kate Blahutvou, ktera po mne posilala rodicum nejake suvenyry z Francie. Dojela jsem tedy metrem na hlavni nadrazi, horko tezko se dostala z te budovy ven (pripominam, ze bylo kratce pred jedenactou hodinou cili uz se jaksi stmivalo az zatmivalo) do Sherwoodu a mela jsem vystoupat nahoru takovoutou sklenenou budkou. Odvazne jsem tam vkrocila do te tmy tmouci a kterak jsem mijela asi tak desátý schod a pátou strikacku, tak jsem vzala nohy na ramena a sebehla zase dolu. Prosla jsem cely hlavni nadrazi krizem krazem a snazila se najit nejakou jinou skulinku, kterou bych pronikla na druhou stranu magistraly, dostala jsem se az na peron, kde jsem mimochodem zahledla dve zeny, kterak jedna druhe obhospodarovala zilu nejakou chemii, zavolala v nejvetsim zoufalstvi tatkovi, ze nevim, jak jinak se odtamtud dostat a kdyz jsem byla uz uz odhodlana dat svuj zivot vsanc prebehnutim magistraly (furt lepsi, kdyz me srazi auto, nez kdyz si zapichnu jehlu do nohy), na jejiz druhe strane jsem navic spatrila siluetu Mastikovy pevne stavene postavy (v zivote jsem si nemyslela, ze ho rada uvidim, mela jsem pocit, ze alespon symbolicky v teto hruze nejsem sama), tak jsem zahledla Katu. Ta byla znacne prekvapena, kdyz jsem ji licila, jak budeme muset projit sklenenou budkou, povidala, ze tam jeste nikdy nebyla, a byla sokovana, kdyz jsem stoupaly po tech tocitych schodech a vsude tam byly ty vrsky od strikacek a krvi pokapane novinove papiry a tak vubec, taky ten pach ...). Nastesti jsme z tech budek vysly zive a po nekolika minutach jsem nastoupila do autobusu. Tam jsem teda musela sedet uplne vzadu, vedle Chvatalove a Levickove, ale to uz mi bylo po vsech tech emocne narocnych eskapadach zhola fuk vedle koho sedim! Mela jsem tedy cestou temer ctyri hodiny na premysleni a premitani, z nehoz mi nakonec vyslo, ze Praha neni pro me ta spravna volba. Premitala jsem jeste nekolik dni pote, ale sve rozhodnuti uz asi nezmenim. A predpokladam, ze mi to ulehci i FF UK tim, ze me nevezmou (coz se, jen tak pro zajimavost, dozvim 15. 7.). Tak to je asi tak "strucne" k problematice meho budouciho studia.

Následuje vcelku nezajímavá pasáž o invazi hmyzu do naší vsi ... za zmínku pak snad ještě stojí informační úryvek o mém převelikém úspěchu, jehož jsem dosáhla v krajském kole Středoškolské odborné činnosti (díky němuž jsme s Baruškou úspěšně přišly o podstatnou část NAŠEHO posledního zvonění ... a propos ... viníme z toho jen a jedině pana profesora Ádu Trávníčka, který nás, není potřeba to zastírat, přímo bychom mohli říct psychickým nátlakem a pod pohrůžkou fyzických trestů donutil toto absolvovat), stejně jako krátká zmínka o tom, že během psaní mého e-mailu došlo k výpadku dodávky elektrické energie do naší domácnosti v důsledku nepříznivého počasí čili bouřky, k vylíčení jejíhož průběhu jsem si pomohla parafrázemi ze dvou z klasických děl české kinematografie :)

Ted jsem se na ponekud delsi dobu odmlcela (jeste, ze jsem si to ukladala prubezne), jelikoz bourka prisla a rozvratila, co se dalo. Zrovinka jsem Ti psala, ze jak jsem se na zacatku obavala, jestli mam co psat, jelikoz tady se nic novyho nedeje, tak mi ta slova nakonec nejak nakynula. Psala jsem, ze noveho nic, krom toho, ze auto uz mi nevrze a ze v SOC krajskem kole jsem byla treti a obdrzela jak poukazku na knihu, tak tri sta korun ceskych coby prispevek na svou novou kartu s Vojtou Kotkem, ... a jeste jsem Ti psala, ze blesky uz jsou v plnem proudu a ze mi to osvetluje pokoj jako na nejake prehlidce fyzikalnich parajevu, klikla jsem na odeslat, kdyz v tom .. elektrina to nezvladla. No, kazdopadne aspon Ti ted muzu popsat zazitky z bourky. Byla vskutku velka a byla to taky vskutku velka podivana, jeste to kolem duni, ale to nejhlavnejsi uz odeznelo. Kazdopadne ty svetelne efekty, to je krasa jak panoptikum o pohlavni zdravovede ... borovy zavanel haj ...
Tak ted uz budu fakt koncit, doufam, ze mi stejne podrobne budes licit prubezne svoje zazitky, nebo muze i narazove! Ja, kterak neco neobycejneho i obycejneho proziju, hned Te budu informovat.

Reezka

XXXX

Pokračování bude, slibuju, že brzy :) A možná přidám i nějaký bonus z jiného soudku :))

Ze soukromé korespondence aneb Týdenní newsletter I.

Od: Tereza Šindlerová
Odesláno:
4. července 2008 1:04:16
Komu:
Barbora Ševčíková

Obšírný úvod

"Praci cest a rukam klid!!

Zdravim Te ponekud obstarozne, nicmene vzhledem k Tvym popisovanym vyjizdkam v taxi voze a nasledkum techto pocinu se to celkem hodi, hadam. (A hlasim hnedle zkraje, ze ziju a vsichni ostatni mi budouci spolubydici v byte, kterej jeste porad nemame, taktez).
Coby rodileho poetu me ty irske cesticky a stezicky zacinaji velice zajimat, anebo to neni z duvodu touhy po poetickem uspokojeni, ale spis ze zvedavosti. Jak to licis, tak ta ves, v niz pusobis (ci co to je), je snad nejak tak mimo dosah sveta asi jako Tve rodne Kvasice nebo me soucasne bydliste Ujezdsko?!!? V tom pripade pocituji velice silny pocit zadostiucineni, jelikoz takovou prdel ve svete, aby clovek pohledal!! Kazdopadne Te tyto zazitky musi obohacovat predevsim coby naturistu nebo naturalistu nebo jak se jim rika (proste ne toho, co chodi nahej, ale toho, co rad prirodu, stromy, lesy, mechy, lisejniky, tri miliardy let stare kapradiny, vodstvo, horstvo, pole, louky, lany, bory, co sumi po skalinach, .....).
Ten vikend v Dublinu ti velice zavidim (samou zavisti jsem si ted nalila kofolu za vystrih), jsem si jista, ze sis to tam uzila ... a nejenom to pivo a cigaretku! To Te vpravde ceka asi docela sok, az prijedes ku rodne hroude, protoze Kromeriz je dalsi metropolickou, ktera vydala verejnou vyhlasku, ktera zakazuje popijeni alkoholu na verejnem prostranstvi (tyka se jen nekterych mist, ale tak stejne, jeste ze jsme to posledni zvoneni stihli, to bysme si tam ten Fernet pak tezko ucucavali, leda bysme ho obalili papirovym pytlikem). Koneckoncu, vice info si muzes vyhledat na http://www.kromeriz.cz . No a ty hudebniky, ty bych si taktez nechala libit!"

Jak jsme přišly na vysokou

K tem OSP teda musim pritakat, ze uspech to rozhodne je, skoda, ze to ted nejde prehodit na dalkove studium, byla bych si to zkusila jen tak ze zajimavosti ... Ja se nakonec rozhodla pro Brno, vlastne to Ty asi jeste (resp. uz) nevis. Tim uz myslim, ze jsem vlastne sve zazitky v Praze zazila az po Tvem odletu. No, tak to Ti vylicim.
Skola jako ... no dobry, no .. toz UK, fakulta taky .. toz FF, ale katedra hudebni vedy, no radeji se kousnout do zadnice a pomlcet. Kdyz jsem tam byla na tom DODu, tak me asi nejak zmatly a zaslepily vsechny ty bohemske zjevy, ale tedka jak jsem tam musela stravit na tech prijmackach cely dlouhy den, tak jsem prozrela zavcas. Ucebna, ve ktere jsme skladali prijmaci zkousku ... (mimochodem jeji prubeh: - rytmicko-intonacni diktat - neco jsem opsala, neco jsem si vymyslela, neco jsem nenapsala radsi vubec; - poznavani podle poslechu - no toz to uz bylo lepsi, ale taky jsme hojne spolupracovali s kolegou vedle; - vedomostni vseobecny test - na ten si verim, pac my nadupani na TSP a OSP jsme byli v tomhle ohledu na koni; - esej - to jsem napsala nejvetsi sracku, jakou jsem kdy v zivote napsala ... nemohla jsem ze sebe vyplodit jednu poradnou vetu, takze je to takovy neforemny utvar s radoby uvadejicim uvodem a naprosto rozplizlym a patetickym zaverem .. inu nevadi, hlavne, ze si to umim pojmenovat; seznam literatury "prostudovane" jsem psala vecer pred zkouskama a mela jsem spatne svedomi, ze to mam jen tak na trictvrte stranky, ale pak jsem se uklidnila, pac nekteri tento donesli napsany na ubrousku, ktery tehoz rana obdrzeli ve Starbucks Cofee a nekteri jini nemeli ani ten ubrousek, takze si museli od profesora potupne vyzadat kousek papirku, na ktery kyzeny seznam napsali). No ale abych se vratila k tematu, ucebna byla naprosto miniaturni s nefunkcnim cimkoli, na co sahlas (mimochodem poslechovej test nam vetchy starec s knirem jak pan Vigo poustel na vetchem kazetaku, takze stezi rozeznalas, co je impresionisticka zvukomalba a co vada na magnetofonovem pasku ... vyklapeci desticky (slouzici jako stolecky) se vyklapely kdy nemely a kdyz sis je vyklopit potrebovala, tak to zase neslo, sedatka se nevracely do puvodni polohy, mista bylo poskrovnu, takze jsme tam v tom teplem pocasi byli namackani na sobe jako jedna velka rodina, asik ze nas to jako melo sblizit nebo co. Kolegove: vedle me vpravo a za mnou sedeli nejaci mladici z konzervatore (jeden hral na basu a druhej mel apartni klobouk, kdyz jsem ho potkala v metru; ten s kloboukem tam byl ale jen na prvni polovinu zkousek, pry si to sel jen tak zkusit, aby jako vedel, co ho pristi rok ceka ... ), vedle me vlevo nejakej aktivista, rozhodne nemohl byt stejne starej jako ja, jelikoz mel hlavu jako koleno, kufrik, gate po kotniky a usmev, ktery Ti o cloveku leccos napovi (kazdopadne rytmicko-intonacne-melodicky diktat vcelku tak nejak jako zapisoval, tak jsem byla nakonec vdecna, ze tam je a ze mam s kym konzultovat sve (ne)vedomosti), za mnou vlevo sedela nejaka divka, kterou jsem myslela, ze plestim jen co jsem prisla, pac furt delala pssssst a ssss a psss a pshhhsst! Ale pak jsem tam o prestavce cestou na dopoledni toaletu potkala divku, ktera mi povida, ze me zna z internetu, tak jsem se citila trochu jako Bill Gates, ze jako ten se taky proslavil diky temhle vychytavkam. S tim Gatesem mi tak prisel na mysl jeden vtipek, ktery tam padl. Nejakej ten asistent nebo kdo nas hlidal pri tom vedomostnim diktatu pravil: "A radim vam, neopisujte, vetsinou opisete nejvetsi blbost. Studium na nasi skole vam mercedes ani miliony nezajisti, takze nema cenu opisovat." Tim u me ta skola velmi stoupla na cene. Po tomto vedomostnim testu nasledovala pauza na obed (zasla jsem si do tehoz podniku, co jsme tam byly spolu) a pak byl odpoledni program, tedy ta esej. Pred eseji jsem jeste absolvovala navstevu one mistnosti (ale ne presne te stejne, jako dopoledne) a tehdy jsem si uvedomila, ze je neco prohnileho ve state danskem! Ano, jsou to ty zachodky!! Hulinske nadrazi hadra, ovsem nikolik dnes (dnes je to luxus nade vsecky), ale tak cca pred dlouhymi deseti lety. Muj zazitek se da nejlepe popsat scenkou z prvniho dilu naseho oblibeneho serialu IT Crowd: "Oh, unisex toilets, you have unisex toilets..."O nekolik okamziku pozdeji ... "Oh .. unisex toilets ... Oh my God, oh my God, oh God." Tak presne takhle jsem to prozivala, byl to proste jednim slovek des, ktery me ale vysvobodil z meho zaujeti a sejmul mi ruzove bryle a donutil me videt veci, ktere jsem predtim nevidela, ci mozna videt nechtela. Proste a jednoduse to prostredi je tak strasne neinspirativni, az me to donutilo zamyslet se ... a doslo mi, ze v tomhle pet let asi studovat nechci."

Pokračování zase v dalším příspěvku ... :)

Ze soukromé korespondence aneb Týdenní newsletter - ÚVOD

Milí moji,

tak si tak sedím a klikám a napadlo mně, že sem možná občas někdo i zajdete a pravděpodobně už se začínáte nudit tím, jak čtete pořád to stejné dokola, koukáte na ta samá videa pořád dokola, tím spíš, když sledujete jen jejich úryvky namísto celého pořadu (!! zvláště někteří :)) !!), a tak jsem si řekla, že vás zase jednou obšťastním vřelým svým slovem. Jste jistě rádi!
Nebude to ovšem jen tak jakési slovo, rozhodla jsem se totiž zveřejnit něco ze své soukromé korespondence. Učinili tak již mnozí jiní, známější i neznámí, takže proč bych měla být pozadu, zauvažovala jsem. A navíc, třeba bude moje soukromá korespondence také jednou sloužit jako "bolestná zpověď dítěte svého věku" nebo třeba "pravdivě šokující zobrazení společenského žití a nežití v oné době" (tu větu jsem nikde nevyčetla, to mně jen tak napadlo, že to jako zní zajímavě).
Moje milá nonkonformní kamarádka Baruška, která se tomuto oslovení vyhýbá jako čert kříži, pojala v zimě ďábelskou myšlenku. Že prý odmaturuje, dostane se jen tak mimochodem na tři vysoké školy, přičemž odbourá a odzbrojí svými znalostmi, dovednostmi, vědomostmi a hlavně svým břitkým humorem dvě příjmací komise, a potom pojede do svého milovaného Irska hlídat děti a poznat něco z tamních krás. Jak řekla, tak udělala. Barčik je vskutku světoběžnice, ale marná sláva, doma je doma a navíc se mnou strávila již osm dlouhých let a něco z toho zatuchlého vlastenectví na ní taky ulpělo ... Proto jsem se jednoho okamžiku rozhodla obšťastnit její chmurné irské dny svým dobrým slovem. Jak je to ale u mě zvykem, nespokojím se se slovem jedním, a tak z toho nakonec vyšla spousta neforemného textu, který je pravda stylisticky poněkud chabý, nicméně myšlenkově velmi bohatý, a právě pro to myšlenkové bohatsví je myslím škoda, aby zůstal navždy uložen jen v útrobách www, někde na půli cesty mezi hotmail.com a seznam.cz ... ostatně, posuďte sami :)

P.S.: Všechny příběhy zde uveřejněné se skutečně staly, všechny postavy jsou skutečné ;)

Off topic

Zdravím vás všechy!
Je to pravda trošku mimo zaběhnuté téma, ale signorina měla poslední zvonění a dostala se dokonce do tisku, tak se musí pochlubit :-)


http://kromerizsky.denik.cz/kultura_region/maturanti-vyrazili-do-ulic20080508.html

Adesso ...

Ajaj. Tak Magdalena se zde coby nejnovější příspěvek příliš dlouho neohřála, ale nedá se nic dělat. Opravdu se na mě nezlobte, ale tento kousek si nemůžu odpustit :-) Už skoro celý týden musí být v mém ICQ contact listu "tutti dolcissimo", a by bylo vůči vám ostatním značně nefér, kdybych vás o tento zážitek připravila. Abyste neřekli, že jsem sem nacpala video a hotovka, tak zde na poslední stránce máte i nějaké povídání ;)

P.S.: Lorenzem Regazzem se vůbec nenechte "zastrašit" :-) Taktéž pochopitelně pracuji na tom, zda bych někde nezískala celé "Prima della prima" ... :-)

Ah! mio cor

Mám tvůrčí krizi. Velmi ráda bych se s vámi všemi podělila opět o nějaký ten hudební zážitek (a že jich mám na skladě, o nichž jsem ještě nehovořila, mnoho), nicméně nějak mi chybí ten správný impuls. Po páteční zkušební slohové práci jsem navíc totálně slovně vyčerpána.

Každopádně to tu nenechám jen tak ležet ladem a myslím, že v následujícím případě mých slov nebude ani nijak zvlášť zapotřebí. Měla jsem to velké štěstí, že jsem obsah Magdalenina "nového" CD slyšela o nějaký čásek dříve, než se vůbec dostalo na pulty, a už tenkrát jsem se do něj na první poslech zamilovala. Především se tak stalo s árií Lascia ch´io pianga, která by se možná někomu mohla zdát lehce "provařená", avšak popravdě řečeno mě to vůbec netíží.

Nečekala jsem tedy na nic a hned při první příležitosti, kterou mi můj věrný přítel eMule poskytnul, jsem si dopřála jednu vlastní nelegální kopii tohoto skvostu. (Nedá se jinak, na originál snad také někdy dojde, ale všechno postupně, momentálně se rýsují dva jiné kousky.) K Lascia, ch´io pianga postupně přibyli další oblíbenci, takže prakticky celý letošní podzim jsem strávila na Händelovi. Avšak i přesto jsem se za celou tu dobu nedokopala, abych vám sem o tom aspoň maličký kousek napsala. Možná i proto, že dychtivý poslech tohoto CD poněkud záhy přebyly mé podzimní zážitky koncertní (což mi připomíná, že i o těch bych se měla zmínit,...). Každopádně mé okouzlení se opět trochu vzmužilo, je tomu asi čtrnáct dnů nazad, když nějaké dobré duše nahrály na YouTube záznamy z Magdalenina recitálu, na kterém právě tohle händelovské cédéčko představovala.

Jak jsem už řekla, dneska jsem na tom "literárně" velice bídně, o čemž svědčí i celý předešlý odstavec, a proto bych se s dovolením rozloučila a nechala vás všechny v klídku poslouchat a sledovat... :-)

"Oh, had I Jubal´s lyre"

"Dopo notte, atra e funesta"

A na závěr ... "Lascia, ch´io pianga"

S Mozartem k Mozartovi

Moji milí,
ozývám se po dosti dlouhé době, to uznávám, avšak zprávy, které se vám chystám podat jsou nanejvýš čerstvé. Jak jste všichni dozajista zaregistrovali, včerejšek nebyl ničím menším, než dnem, v němž jsme si připomněli 252. narozeniny božského Wolfiho. Kdo z vás slavil, tomu přeji příjemné zotavování z následků probdělé noci a kdo neslavil, doufám, že příští rok odstraní tento nedostatek. Je mně jasné, že si říkáte: "No jasně, moralizuje, plká, ale sama houby, houby." A tůdle, abyste věděli, miláčkové. Já včera slavila až se hory zelenaly. Pravda noc jsem neprobděla, připít jsem si na Wolfganga také nepřipila, což ale neznamená, že jsem mu nevěnovala dostatečně značnou a intenzivní vzpomínku. Tak tedy konec legrace a hle, jak jsem si včerejšek užila a nejen já.
Vy, co sem chodíte na čumendu častěji, nejste v oblasti hudebního dění žádní nováčci a jistě si uvědomujete, že jste alespoň jedním ouškem někde zaslechli o party, kterou Wolfimu připravilo Národní resp. Stavovské divadlo. Spojitost Mozart-Stavovské jistě netřeba připomínat a můžeme se tedy přenést k obsahu a hodnocení samotného koncertu.
V posledních dnech se v novinách (dokonce i rozhlase a televizi) objevovaly zprávy o tom, že "Mozartovi zazpívá německá sopranistka" "Národní hostí Annette Dasch" a podobné zjevy. Tyto informace byly pravdivé, avšak měla bych k nim přece jen několik výhrad. Prvně nutno uvést na pravou míru, jak se má věc s údajnou hvězdností Annette Dasch. Všechny novinové upoutávky, recenze a rádoby kritiky je v našich končinách nutno brát se značnou rezervou. České deníky, týdeníky, měsíčníky a nevím jaká další periodika, rozhodli se následovat celoevropský trend a označovat Annette Dasch jakou "novou Netrebko" apod. Nechám na každém, nechť se rozhodne sám za sebe, avšak je lépe věci neuspěchat a nechat jim volný průběh.
Annette Dasch má krásný temněji zabarvený soprán i nesporné nadání herecké, avšak ve svém mladém věku má se ještě mnoho co učit. Na mysli mám v tomto případě především italskou výslovnost, k jejíž srozumitelnosti by výrazně napomohly ostřejší sykavky. První zpěvaččino číslo - árie "Ah, lo previdi - Deh, non varcar" by dle mého mínění snesla výraznější tempové a výrazové rozlišení mezi druhým recitativem (Misera! Invan m´adiro ...) a následnou cavatinou (Deh, non varcar ...). Druhá árie "Chi sa, chi sa, qual sia" už vyzněla lépe a výrazně přesvědčivěji. Po krátké orchestrální vsuvce následovala další dvojice, tentokrát známá árie "Vado, ma dove", kterou Annette vystihla velmi dobře výrazově, jediné nástupy na "tu che mi parli al core" mě nechávaly malinko na pochybách. Koncertantní árii "Bella mia fiamma, addio - Resta, o cara" napsal Mozart pro Josefinu Duškovou, avšak byla jsem v celém divadle asi jediná, kdo se čepýřil při pomyšlení na tento kousek národního bohatství a kdo vnímal jeho tóny s opravdovou pýchou, jejíž požadavky slečna sopranistka nezklamala. V závěru první poloviny večera si publikum vytleskalo přídavek, na který se Annette evidentně velmi těšila. Árii Zuzanky "Deh vieni, non tardar, o gioia bella" zazpívala bez úvodního recitativu, avšak tento kousek vyzněl, dle mého mínění, nejlépe ze všech pěti čísel. Abych ulehčila této škrobené a rádoby o něčem vypovídající kritice, nutno přidat můj zcela osobní a citem značně ovlivněný názor. Annette Dasch je vskutku pozoruhodná mladá žena, nejen co se týče pěveckého talentu. Působila na mne nadmíru sympaticky, zpívala se zaujetím a i přes drobné nedostatky, o nichž jsem psala výše, lituji trošku toho, že jsem přece jen přítomným dámám a pánům, z nichž dobrých 90% o hudbě nemělo ani páru, neprovětrala bubínky bujarými výkřiky bravo, jelikož by si je Annette zcela jistě zasloužila, možná příště ;)
Hvězdou večera číslo dvě byl dirigent Tomáš Netopil. Jeho výkon byl, konečně jako obvykle, opravdovým balzámem na ucho i oko. (Zde prosím neočekávejte žádnou objektivní kritiku! :)) Jeho gesto je čitelné, přesné, dokáže přesně vyjádřit, co po orchestru požaduje a také přesně ví, jak orchestr dovést tam, kde jej chce mít, což byl ve včerejší situaci přímo nadlidský výkon. Orchestr Národního divadla se jako sólista představil celkem třikrát. Krátké skladbičky v první půli, sloužící jako intermezza, Adagio a fuga c moll pro smyčce a třetí větu Kasace B dur raději ani nekomentovat. Výraz každého jednoho hráče měl k Mozartovi skutečně velmi daleko a jejich entusiasmus neznal mezí, škoda plýtvat slovy.
Ve druhé půli si orchestr částečně napravil reputaci Symfonií č. 41 "Jupiterskou". Vypracovala jsem si na vysvětlení tohoto výrazového posunu dvě možné teorie. Buďto Tomáš Netopil udělal o přestávce v šatně nevídaný randál a orchestr s hrůzou stáhnul půlky. Anebo druhá věc, a ta se mi zdá pravděpodobnější, totiž že zapracovala psychologie a orchestr si uvědomil, že když už je tedy někdo vytáhnul z té tmavé díry (pardon orchestřiště) na světlo, tak že by mohli aspoň trošku ... možná ... o něco se pokusit. Já osobně jsem po první větě přestala přemýšlet nad orchestrem a soustředila se jen na dirigentské gesto Tomáše Netopila, které člověka vždycky tak nějak povznese nad rámec prostého poslouchání hudby.