Pár postřehů z divadla v Karlíně aneb Jak jsem potkala muzikál

Shodou několika okolností a v rámci pozvolného rozšiřování svých omezených barokně-klasických obzorů jsem se dnes večer ocitla v hledišti Hudebního divadla v Karlíně.
Jesus Christ Superstar patří, dle mého názoru, k těm kouskům, které, pakliže se člověk snaží alespoň trošku fušovat do řemesla, měl by alespoň jednou vidět a slyšet. Hudební divadlo v Karlíně je z pražských divadel tohoto typu tím, do jehož "rukou" jsem se na své cestě za poznáním muzikálu svěřila s relativně nejmenšími obavami, snad díky té léty prověřené tradici. A v dnešní době, kdy česká muzikálová produkce oblbuje přitroublé a důvěřivé publikum v drtivé většině hudební, textovou i interpretační (milovníci muzikálů laskavě prominou) žumpou, je i český Jesus Christ Superstar patrně jedním z nejlepších zážitků tohoto typu, se kterým se v našich zeměpisných šířkách můžeme setkat. A mimoto, navštěvoval-li kdo na střední škole hodiny hudební výchovy, těžko předpokládat, že by si nostalgicky nezavzpomínal a nezabroukal aspoň to "Psát od prvních řádků".
Nemám v úmyslu svůj zážitek příliš obšírně rozpitvávat, jelikož jsem srozuměna s tím, že i po těchto pár větách, které napíšu, mě leckdo označí za povýšeného a neuspokojitelného hnidopicha. Asi tak nějak, jako bych já označila někoho, kdo by si z Karlína odskočil do Národního, a s pocitem, že všemu rozumí nejlíp, vrtal se "mi" pak třeba v Káti Kabanové.
Co se interpretů týká, příjemně mě překvapila Bára Basiková v roli Máří Magdalény. Ikdyž si dokážu představit, že by svůj hlas trochu míň šetřila a do některých svých čísel se trochu víc opřela, s přehledem stále strčí do kapsy i své o generaci mladší kolegyně. Na opačném konci mého osobního hodnocení zato stojí Václav Noid Bárta se svou rolí Jidáše. Co mohl, "chraplákem vyřval" (opravdu nevím, jak tento způsob zpěvu nazývají odborníci), na jiných místech šeptal či recitoval, a vlastně i taková čísla nakonec vygradoval k podivnému vřískotu. Rozumět mu nebylo ani slovo a to celé tak nějak zapadalo do modelu (hereckého i pěveckého) "padněte na zadek, teď je jeviště moje". Dokonalý "bezcharakter". Přemýšlím, jestli můj úsudek není třeba zkreslen nijak pozitivním míněním o tomto umělci (?), které jsem si bezděky vytvořila na základě informací z denního tisku, které k člověku chtě nechtě občas doputují ... ... ale asi ne. Ostatní zpěváky nemá smysl příliš rozebírat, vesměs bych je zhodnotila spíš kladně. Jiří Korn sklidil bouřlivý aplaus za svůj výkon v roli Heroda. Mě osobně jeho číslo příliš nenadchlo, z čehož ale viním z větší části režii, která se Herodovu jinakost, dle mého názoru dostatečně vyjádřenou naprosto odlišným hudební stylem, snažila ještě zvýraznit děním na scéně. Ale možná jsem moc úzkoprsá, a tak to v muzikálu prostě chodí.

Mojí hvězdou večera se ukázal být jednoznačně Andrew Lloyd Weber. Nevím, jestli jsem "zatížena" vzpomínkami na svá gymnaziální léta, kde songy z JC patřily k hojně provozovaným, každopádně se ale domnívám, že v případě Jesus Christ Superstar dokázal vyprodukovat víc než jen sled dobře zapamatovatelných odrhovaček ...

Jako závěrečnou doušku bych vyslovila své podivení nad publikem. Oproti mému očekávání jsem v hledišti nezaznamenala pytlíky s brambůrky, šustící obaly od cucacích bombónů ani žádný podobný (dnes bohužel ne neobvyklý) nešvar, snad až na pár pet lahví s pitím, což se v tomto počasí dalo vcelku pochopit. A takový "dress code" ... kéž by doputoval do Národního!

A tak se ukázalo, že přes počáteční obavy a lehkou skepsi, to byl vlastně vcelku příjemný a přínosný večer. A když mám s dnešní vstupenkou slevu na další představení, možná toho využiju a do Karlínského divadla zavítám znovu. Tentokrát bych si znalost hudebně-dramatického žánru mohla rozšířit třeba o nějakou operetku ... Inu, možná.