Mám sklony být melancholikem a často se mi stýská. Po ledasčem. Po babiččině meruňkovém koláči, po Fintě giardinieře, po hezkých chvilkách, vlastně i po některých nehezkých. Stýská se mi dokonce i po těch chvilkách, kdy jsem se v gymnáziální lavici trápila nad prázdným papírem a zírajíce bezradně na témata vypsaná na tabuli pochybovala, že ten prázdný papír dokážu za těch pár nadcházejících hodin popsat, že ho dokážu popsat vůbec někdy. Ale nakonec jsem ho popsala vždycky. A na každém z těch papírů zůstal kousek mě. A tak se mi teď občas zasteskne po tom, že jsem občas na nějakou tu zažloutlou stránku otiskla kousek sebe, po vědomí, že si toho kousku mého já občas i někdo všimne. A tak si tak stýskám, zírám na Hollarův citát, představuji si, jak je volím jako nejmenší zlo mezi dalšími tématy naškrábanými na tabuli, vracím se do školní lavice a doufám, že zase někde najdu ten kousek sebe.
Jak bych měla své zamyšlení začít? Nějakým klišé, které člověka napadne po prvním přečtení předmětného citátu? Bůh nám dal nohy, abychom šli. Je jen nás, jak s tímto darem naložíme, zda budeme po zemi kráčet či po ní šlapat. Uvědomujeme si však, že naše kroky abstraktní nutně nemusí být paralelní k těm krokům skutečným? Tak či tak, s každým krokem za sebou necháváme stopu. A i když se často ocitneme na cestě, kterou nepovažujeme za „vlastní“, máme pocit, že jsme si ji nevybrali, stopy, které na ní zanecháváme, naše jsou. A jako krok považujeme za pohyb velmi abstraktní, zanecháváme za sebou také stopy velmi neurčitého tvaru. Měli bychom se však vždy snažit, abychom i ten neurčitý tvar dokázali přijmout za vlastní. A abychom, máme-li tu možnost, mu dodali konkrétní obrysy. Abychom dodali konkrétní obrysy krokům na naší abstraktní cestě životem. Měli bychom se snažit, abychom dělali jen takové kroky, které zemi, po níž kráčíme, šlechtí, činí ji lepší. Měli bychom se snažit, abychom naše kroky chtěli opakovat, abychom si přáli, že nebudou závaty či zapomenuty, abychom se za nimi nebáli ohlédnout a najít v jejich stopách onen konkrétní tvar. A jsem přesvědčena, že ten, kdo má odvahu se za svými kroky ohlédnout a k nim se přihlásit, je schopen po zemi kráčet. Kráčet velkoryse bez výčitek z minulého a s odhodláním k budoucímu. Ten, kdo se však ohlédnout bojí, budoucí příjmá tak, jak přichází, žije jen své malé současnosti, a takový člověk po zemi jen šlape. Šlape nejen po zemi, ale také po stopách těch ostatních.
Bůh nám dal život. Kráčejme jím vždy s úctou a tak, abychom si na konci naší cesty řekli, že jsme zemi udělali aspoň o něco lepší, že jsme za sebou nechali stopu, která zajistí, že ti kteří půjdou po nás, ji nezašlapou.
