Trochu jiná kritika aneb Solo quella guancia bella

Když jsem v pondělí ráno cestovala do Prahy, abych se pokusila získat další zápočet, přemýšlela jsem (namísto učení se, pochopitelně), čím bych, zadaří-li se, sama sebe odměnila. Vzpomněla jsem si na večer před zkouškou z harmonie, kdy jsem (opět místo učení) pro změnu rozebírala přes ICQ ukázky z nového CD Magdaleny Kožené. Zvědavost a nedočkavost mi nedaly, a proto jsem dlouho přemýšlet nemusela, a sotva za mnou zaklaply dveře páně docentova kabinetu a sotva jsem se přesvědčila, že neumy jsou v mém indexu opravdu započteny (byť s mínusem, jak mi bylo řečeno), neváhala jsem příliš dlouho a neváhala jsem také riskovat, že nestihnu zamýšlený spoj zpět domů a nasměrovala své kroky k nejbližší prodejně kýženého zaměření. Vše dobře dopadlo a za několik ani ne desítek minut, jsem pohodlně seděla v Expresu č. 523 ze směru Praha – Hlavní nádraží a mohla se chlubit nově nabytou movitostí či chcete-li konkrétněji hudebninou, novým přírůstkem do mé skromné sbírky originálních hudebních nosičů.
Měla jsem zrovna koloraturní období a jaksi automaticky jsem totéž očekávala také od Magdaleniny nahrávky. Oč očekávanější byla ona, o to rozporuplnější byly mé pocity, když jsem na webu slyšela první ukázky.

Magdalena Kožená však už dávno nepatří mezi umělce, kteří mají zapotřebí sobě nebo komukoli něco, cokoli dokazovat. Svědčí o tom také její aktuální album s áriemi z oper a oratorií Antonia Vivaldiho a přesvědčila jsem o tom především já, když jsem si ono CD poprvé poslechla, poslechla celé. A s oním prvním poslechem jsem také pochopila, jak moc jsem se zmýlila se svým rozporem!
S prvními a všemi následnými tóny a harmoniemi, které se pomalu linuly z reproduktorů, rozplývaly se jedna po druhé mé pochyby a obavy. Vracela se mi Magdalenina slova o atmosféře, o náladách, které vznikají v jediném okamžiku, o večerech a o gondolách. A jako by mi všechna ta slova najednou začala dávat smysl. Když se ozvaly první tóny a po nich i první slabiky Sol da te, mio dolce amore, jako bych se vracela o několik let zpět. O těch několik let, kdy jsem Magdalenin hlas slyšela poprvé, kdy stačil jediný večer, aby člověk propadnul jeho kráse a aby se alespoň na zlomek vteřiny nepokusil utopit v těch očích, v tom pohledu a výrazu, které se mu tím okamžikem navždy vryly někam hluboko. Jako by se v Sol da te vracela atmosféra Magdaleniny první desky, kdy člověk s úžasem sledoval, co krásného se rodí, a mohl zatím jen tušit, co všechno bude následovat. Toto album nic neuzavírá, ani nebilancuje. Je ve vší své kráse a hloubce „jen“ pokračováním toho, co pro každého z nás kdysi začalo, a připomenutím čím to začalo.
Pamatuji si, že bylo léto, těsně před koncem školního roku. Byl to první koncert, na který jsem šla sama a svým způsobem to byl „můj první koncert“. Pamatuji si, jak jsem se loudala nočním městem a jak se mi pramálo chtělo domů, jak jsem si přála neopustit ten výjimečný zážitek, uchovat si ten zvláštní pocit, nechat se ještě jednou opojit krásou toho hlasu, zkusit se ještě jednou utopit v těch očích ...
Přichází léto, je těsně před koncem školního roku. Posedává se po kavárnách, pozorují se západy slunce, dost se studuje, setkává se se starými přáteli, rádo se filosofuje. Recitují se verše, dobře se zpívá, hojně se pije a všechno chutná a čerstvě voní. Pluje se v gondole, sleduje se hemžení stínů a na vodní hladině se pozorují světelné odrazy. Nebo se jen tak sedí v dece a pod noční oblohou, opouští se „zimní“ koloraturní období, poslouchá se „nový“ Vivaldi a vzpomíná se na „starou“ Magdalenu ... tutto in pace e conforto!

Mi spiego, o taccio?

Zdá se to být neuvěřitelné, ale právě dnes uplynulo celých 253 let od toho vzácného okamžiku, v němž přišel na svět Wolfgang Amadeus Mozart, a ať už se momentálně nachází na Jupiteru či v jedné z odlehlých pražských hospůdek, posílám mu, jako již tradičně, k tomuto významnému jubileu "un abbraccio con un baccio" :-*
Národní divadlo letos také navázalo na tradici z předchozích let a tuto významnou událost připomnělo slavnostním koncertem ve Stavovském divadle, místě, kde Mozartův genius loci na člověka dýchá doslova na každém kroku. Oproti loňskému roku jsem měla letos možnost sledovat přípravy na tento výjimečný večer mnohem intenzivněji a mohu zodpovědně podat informaci, že počet upoutávek v tisku, rozhlase či televizi výrazně klesl, oproti tomu plakátů při eskalátorech v pražském metru (a to i v těch nejodlehlejších stanicích) značně přibylo. Národní divadlo opět vsadilo na zvučná jména mladých umělců, ikdyž i do dalších let zůstává otázkou, kolik vlastně návštěvníků přišlo za tímto konkrétním cílem a kolik jich prostě jen přišlo ...
Slovenskou sopranistku Adrianu Kučerovou jsme mohli poprvé zaznamenat v roce 2006, kdy na Salzburger Festspiele ztvárnila roli Serpetty v opeře La finta giardiniera a odstartovala tak svoji mezinárodní kariéru, která se od té doby slibně vyvíjí, také směrem k opětovnému hostování v Mozartově rodišti. Tentokrát by se měla představit v roli Marzelliny v Beethovenově opeře Fidelio pod taktovkou Daniela Barenboima.
Mladá, a domnívám se, že stále ještě můžeme říci i začínající, zpěvačka vzdala salcburskému géniovi hold výběrem ze svého mozartovského repertoáru. Roztomilým úvodem byla árie Ninetty "Sono in amore, voglio marito" z opery La finta semplice. Druhá Mozartova Finta, La finta giardiniera, také zazněla, a to hned v následujícím čísle, árii Serpetty "Appena mi vedon". Malého škobrtnutí v opakovaném "bellina, carina ..." si málokdo všimnul a Adriana opět předvedla příjemný výkon. V tomto případě jsem se však neubránila srovnání a nutno říci, že výrazově Adriana zůstala hluboko ve stínu Kateřiny Kněžíkové (mimochodem v hledišti přítomné), která zde v téže roli excelovala v letošní sezóně (naposledy 26. prosince). Do třetice přibyla v první půli ještě známá árie Ilie "Zeffiretti lusinghieri" z opery Idomeneo. V druhé polovině večera se Adriana představila čtyřikrát. Nejdříve v Zuzančině výstupu "Giunse alfin il momento ... Deh vieni, non tardar", následně v áriích Despiny "Una donna a quindici anni" a Blondy "Welche Wonne, welche Lust", jako přídavek zazněla ještě árie Zerliny "Batti, batti". Adriana ve všech číslech ukázala, že disponuje čistým a průzračným hlasem s příjemnými a vcelku jistými výškami a i překvapivě znělými hloubkami, lyrickým sopránem na slovo vzatým. Je škoda, že výrazově však zůstala daleko za svým výkonem pěveckým. Pocitový a náladový potenciál pro Mozartovy árie tak příznačný zůstal nevyužit. Mladicky rozpolcená Serpetta jakoby zapomněla, že krom "bellina a carina" je také "tutta modesta", nešťastně a zoufale zamilované Ilii těžko v úsměvu její neštěstí věřit a romanticky rozněžnělá Zuzanka, jakoby málo dychtila po svém miláčkovi. Nejlépe v tomto ohledu dopadly Ninetta a Despina, rozjásané Blondě jakoby chyběla energie a jiskra, která by ji nutila "skákat radostí".
Orchestr Národního divadla se samostatně představil celkem třikrát - v předehře k Donu Giovannimu, Symfonii č. 25 g moll a Koncertu C dur pro flétnu a harfu s Jaroslavem Pelikánem a Ivanou Pokornou jako sólisty. Jen bůh a častější návštěvník ND ví, že budoucího šéfdirigenta Tomáše Netopila čeká těžká práce. I přesto, že orchestr už letos pod jeho taktovkou dokázal, že umí, zdá se, jakoby mu stále chyběl společný motivující prvek, a snaha po co nejlepším výkonu. Ikdyž ve srovnání s loňským koncertem nutno přiznat značný posun, dirigentovo inspirativní gesto ještě stále zůstává bez adekvátní odezvy, a i proto jsem si nakonec onen dynamický a energický přískok v prvních taktech první věty koncertu C dur majetnicky vysvětlila jako drobnou úlitbu všudypřítomné fanynce a tímto za ni, stejně jako za celý koncert, všudypřítomně děkuji :-)