Moji milí,
ozývám se po dosti dlouhé době, to uznávám, avšak zprávy, které se vám chystám podat jsou nanejvýš čerstvé. Jak jste všichni dozajista zaregistrovali, včerejšek nebyl ničím menším, než dnem, v němž jsme si připomněli 252. narozeniny božského Wolfiho. Kdo z vás slavil, tomu přeji příjemné zotavování z následků probdělé noci a kdo neslavil, doufám, že příští rok odstraní tento nedostatek. Je mně jasné, že si říkáte: "No jasně, moralizuje, plká, ale sama houby, houby." A tůdle, abyste věděli, miláčkové. Já včera slavila až se hory zelenaly. Pravda noc jsem neprobděla, připít jsem si na Wolfganga také nepřipila, což ale neznamená, že jsem mu nevěnovala dostatečně značnou a intenzivní vzpomínku. Tak tedy konec legrace a hle, jak jsem si včerejšek užila a nejen já.
Vy, co sem chodíte na čumendu častěji, nejste v oblasti hudebního dění žádní nováčci a jistě si uvědomujete, že jste alespoň jedním ouškem někde zaslechli o party, kterou Wolfimu připravilo Národní resp. Stavovské divadlo. Spojitost Mozart-Stavovské jistě netřeba připomínat a můžeme se tedy přenést k obsahu a hodnocení samotného koncertu.
V posledních dnech se v novinách (dokonce i rozhlase a televizi) objevovaly zprávy o tom, že "Mozartovi zazpívá německá sopranistka" "Národní hostí Annette Dasch" a podobné zjevy. Tyto informace byly pravdivé, avšak měla bych k nim přece jen několik výhrad. Prvně nutno uvést na pravou míru, jak se má věc s údajnou hvězdností Annette Dasch. Všechny novinové upoutávky, recenze a rádoby kritiky je v našich končinách nutno brát se značnou rezervou. České deníky, týdeníky, měsíčníky a nevím jaká další periodika, rozhodli se následovat celoevropský trend a označovat Annette Dasch jakou "novou Netrebko" apod. Nechám na každém, nechť se rozhodne sám za sebe, avšak je lépe věci neuspěchat a nechat jim volný průběh.
Annette Dasch má krásný temněji zabarvený soprán i nesporné nadání herecké, avšak ve svém mladém věku má se ještě mnoho co učit. Na mysli mám v tomto případě především italskou výslovnost, k jejíž srozumitelnosti by výrazně napomohly ostřejší sykavky. První zpěvaččino číslo - árie "Ah, lo previdi - Deh, non varcar" by dle mého mínění snesla výraznější tempové a výrazové rozlišení mezi druhým recitativem (Misera! Invan m´adiro ...) a následnou cavatinou (Deh, non varcar ...). Druhá árie "Chi sa, chi sa, qual sia" už vyzněla lépe a výrazně přesvědčivěji. Po krátké orchestrální vsuvce následovala další dvojice, tentokrát známá árie "Vado, ma dove", kterou Annette vystihla velmi dobře výrazově, jediné nástupy na "tu che mi parli al core" mě nechávaly malinko na pochybách. Koncertantní árii "Bella mia fiamma, addio - Resta, o cara" napsal Mozart pro Josefinu Duškovou, avšak byla jsem v celém divadle asi jediná, kdo se čepýřil při pomyšlení na tento kousek národního bohatství a kdo vnímal jeho tóny s opravdovou pýchou, jejíž požadavky slečna sopranistka nezklamala. V závěru první poloviny večera si publikum vytleskalo přídavek, na který se Annette evidentně velmi těšila. Árii Zuzanky "Deh vieni, non tardar, o gioia bella" zazpívala bez úvodního recitativu, avšak tento kousek vyzněl, dle mého mínění, nejlépe ze všech pěti čísel. Abych ulehčila této škrobené a rádoby o něčem vypovídající kritice, nutno přidat můj zcela osobní a citem značně ovlivněný názor. Annette Dasch je vskutku pozoruhodná mladá žena, nejen co se týče pěveckého talentu. Působila na mne nadmíru sympaticky, zpívala se zaujetím a i přes drobné nedostatky, o nichž jsem psala výše, lituji trošku toho, že jsem přece jen přítomným dámám a pánům, z nichž dobrých 90% o hudbě nemělo ani páru, neprovětrala bubínky bujarými výkřiky bravo, jelikož by si je Annette zcela jistě zasloužila, možná příště ;)
Hvězdou večera číslo dvě byl dirigent Tomáš Netopil. Jeho výkon byl, konečně jako obvykle, opravdovým balzámem na ucho i oko. (Zde prosím neočekávejte žádnou objektivní kritiku! :)) Jeho gesto je čitelné, přesné, dokáže přesně vyjádřit, co po orchestru požaduje a také přesně ví, jak orchestr dovést tam, kde jej chce mít, což byl ve včerejší situaci přímo nadlidský výkon. Orchestr Národního divadla se jako sólista představil celkem třikrát. Krátké skladbičky v první půli, sloužící jako intermezza, Adagio a fuga c moll pro smyčce a třetí větu Kasace B dur raději ani nekomentovat. Výraz každého jednoho hráče měl k Mozartovi skutečně velmi daleko a jejich entusiasmus neznal mezí, škoda plýtvat slovy.
Ve druhé půli si orchestr částečně napravil reputaci Symfonií č. 41 "Jupiterskou". Vypracovala jsem si na vysvětlení tohoto výrazového posunu dvě možné teorie. Buďto Tomáš Netopil udělal o přestávce v šatně nevídaný randál a orchestr s hrůzou stáhnul půlky. Anebo druhá věc, a ta se mi zdá pravděpodobnější, totiž že zapracovala psychologie a orchestr si uvědomil, že když už je tedy někdo vytáhnul z té tmavé díry (pardon orchestřiště) na světlo, tak že by mohli aspoň trošku ... možná ... o něco se pokusit. Já osobně jsem po první větě přestala přemýšlet nad orchestrem a soustředila se jen na dirigentské gesto Tomáše Netopila, které člověka vždycky tak nějak povznese nad rámec prostého poslouchání hudby.
ozývám se po dosti dlouhé době, to uznávám, avšak zprávy, které se vám chystám podat jsou nanejvýš čerstvé. Jak jste všichni dozajista zaregistrovali, včerejšek nebyl ničím menším, než dnem, v němž jsme si připomněli 252. narozeniny božského Wolfiho. Kdo z vás slavil, tomu přeji příjemné zotavování z následků probdělé noci a kdo neslavil, doufám, že příští rok odstraní tento nedostatek. Je mně jasné, že si říkáte: "No jasně, moralizuje, plká, ale sama houby, houby." A tůdle, abyste věděli, miláčkové. Já včera slavila až se hory zelenaly. Pravda noc jsem neprobděla, připít jsem si na Wolfganga také nepřipila, což ale neznamená, že jsem mu nevěnovala dostatečně značnou a intenzivní vzpomínku. Tak tedy konec legrace a hle, jak jsem si včerejšek užila a nejen já.
Vy, co sem chodíte na čumendu častěji, nejste v oblasti hudebního dění žádní nováčci a jistě si uvědomujete, že jste alespoň jedním ouškem někde zaslechli o party, kterou Wolfimu připravilo Národní resp. Stavovské divadlo. Spojitost Mozart-Stavovské jistě netřeba připomínat a můžeme se tedy přenést k obsahu a hodnocení samotného koncertu.
V posledních dnech se v novinách (dokonce i rozhlase a televizi) objevovaly zprávy o tom, že "Mozartovi zazpívá německá sopranistka" "Národní hostí Annette Dasch" a podobné zjevy. Tyto informace byly pravdivé, avšak měla bych k nim přece jen několik výhrad. Prvně nutno uvést na pravou míru, jak se má věc s údajnou hvězdností Annette Dasch. Všechny novinové upoutávky, recenze a rádoby kritiky je v našich končinách nutno brát se značnou rezervou. České deníky, týdeníky, měsíčníky a nevím jaká další periodika, rozhodli se následovat celoevropský trend a označovat Annette Dasch jakou "novou Netrebko" apod. Nechám na každém, nechť se rozhodne sám za sebe, avšak je lépe věci neuspěchat a nechat jim volný průběh.
Annette Dasch má krásný temněji zabarvený soprán i nesporné nadání herecké, avšak ve svém mladém věku má se ještě mnoho co učit. Na mysli mám v tomto případě především italskou výslovnost, k jejíž srozumitelnosti by výrazně napomohly ostřejší sykavky. První zpěvaččino číslo - árie "Ah, lo previdi - Deh, non varcar" by dle mého mínění snesla výraznější tempové a výrazové rozlišení mezi druhým recitativem (Misera! Invan m´adiro ...) a následnou cavatinou (Deh, non varcar ...). Druhá árie "Chi sa, chi sa, qual sia" už vyzněla lépe a výrazně přesvědčivěji. Po krátké orchestrální vsuvce následovala další dvojice, tentokrát známá árie "Vado, ma dove", kterou Annette vystihla velmi dobře výrazově, jediné nástupy na "tu che mi parli al core" mě nechávaly malinko na pochybách. Koncertantní árii "Bella mia fiamma, addio - Resta, o cara" napsal Mozart pro Josefinu Duškovou, avšak byla jsem v celém divadle asi jediná, kdo se čepýřil při pomyšlení na tento kousek národního bohatství a kdo vnímal jeho tóny s opravdovou pýchou, jejíž požadavky slečna sopranistka nezklamala. V závěru první poloviny večera si publikum vytleskalo přídavek, na který se Annette evidentně velmi těšila. Árii Zuzanky "Deh vieni, non tardar, o gioia bella" zazpívala bez úvodního recitativu, avšak tento kousek vyzněl, dle mého mínění, nejlépe ze všech pěti čísel. Abych ulehčila této škrobené a rádoby o něčem vypovídající kritice, nutno přidat můj zcela osobní a citem značně ovlivněný názor. Annette Dasch je vskutku pozoruhodná mladá žena, nejen co se týče pěveckého talentu. Působila na mne nadmíru sympaticky, zpívala se zaujetím a i přes drobné nedostatky, o nichž jsem psala výše, lituji trošku toho, že jsem přece jen přítomným dámám a pánům, z nichž dobrých 90% o hudbě nemělo ani páru, neprovětrala bubínky bujarými výkřiky bravo, jelikož by si je Annette zcela jistě zasloužila, možná příště ;)Hvězdou večera číslo dvě byl dirigent Tomáš Netopil. Jeho výkon byl, konečně jako obvykle, opravdovým balzámem na ucho i oko. (Zde prosím neočekávejte žádnou objektivní kritiku! :)) Jeho gesto je čitelné, přesné, dokáže přesně vyjádřit, co po orchestru požaduje a také přesně ví, jak orchestr dovést tam, kde jej chce mít, což byl ve včerejší situaci přímo nadlidský výkon. Orchestr Národního divadla se jako sólista představil celkem třikrát. Krátké skladbičky v první půli, sloužící jako intermezza, Adagio a fuga c moll pro smyčce a třetí větu Kasace B dur raději ani nekomentovat. Výraz každého jednoho hráče měl k Mozartovi skutečně velmi daleko a jejich entusiasmus neznal mezí, škoda plýtvat slovy.
Ve druhé půli si orchestr částečně napravil reputaci Symfonií č. 41 "Jupiterskou". Vypracovala jsem si na vysvětlení tohoto výrazového posunu dvě možné teorie. Buďto Tomáš Netopil udělal o přestávce v šatně nevídaný randál a orchestr s hrůzou stáhnul půlky. Anebo druhá věc, a ta se mi zdá pravděpodobnější, totiž že zapracovala psychologie a orchestr si uvědomil, že když už je tedy někdo vytáhnul z té tmavé díry (pardon orchestřiště) na světlo, tak že by mohli aspoň trošku ... možná ... o něco se pokusit. Já osobně jsem po první větě přestala přemýšlet nad orchestrem a soustředila se jen na dirigentské gesto Tomáše Netopila, které člověka vždycky tak nějak povznese nad rámec prostého poslouchání hudby.
