Pár postřehů z divadla v Karlíně aneb Jak jsem potkala muzikál

Shodou několika okolností a v rámci pozvolného rozšiřování svých omezených barokně-klasických obzorů jsem se dnes večer ocitla v hledišti Hudebního divadla v Karlíně.
Jesus Christ Superstar patří, dle mého názoru, k těm kouskům, které, pakliže se člověk snaží alespoň trošku fušovat do řemesla, měl by alespoň jednou vidět a slyšet. Hudební divadlo v Karlíně je z pražských divadel tohoto typu tím, do jehož "rukou" jsem se na své cestě za poznáním muzikálu svěřila s relativně nejmenšími obavami, snad díky té léty prověřené tradici. A v dnešní době, kdy česká muzikálová produkce oblbuje přitroublé a důvěřivé publikum v drtivé většině hudební, textovou i interpretační (milovníci muzikálů laskavě prominou) žumpou, je i český Jesus Christ Superstar patrně jedním z nejlepších zážitků tohoto typu, se kterým se v našich zeměpisných šířkách můžeme setkat. A mimoto, navštěvoval-li kdo na střední škole hodiny hudební výchovy, těžko předpokládat, že by si nostalgicky nezavzpomínal a nezabroukal aspoň to "Psát od prvních řádků".
Nemám v úmyslu svůj zážitek příliš obšírně rozpitvávat, jelikož jsem srozuměna s tím, že i po těchto pár větách, které napíšu, mě leckdo označí za povýšeného a neuspokojitelného hnidopicha. Asi tak nějak, jako bych já označila někoho, kdo by si z Karlína odskočil do Národního, a s pocitem, že všemu rozumí nejlíp, vrtal se "mi" pak třeba v Káti Kabanové.
Co se interpretů týká, příjemně mě překvapila Bára Basiková v roli Máří Magdalény. Ikdyž si dokážu představit, že by svůj hlas trochu míň šetřila a do některých svých čísel se trochu víc opřela, s přehledem stále strčí do kapsy i své o generaci mladší kolegyně. Na opačném konci mého osobního hodnocení zato stojí Václav Noid Bárta se svou rolí Jidáše. Co mohl, "chraplákem vyřval" (opravdu nevím, jak tento způsob zpěvu nazývají odborníci), na jiných místech šeptal či recitoval, a vlastně i taková čísla nakonec vygradoval k podivnému vřískotu. Rozumět mu nebylo ani slovo a to celé tak nějak zapadalo do modelu (hereckého i pěveckého) "padněte na zadek, teď je jeviště moje". Dokonalý "bezcharakter". Přemýšlím, jestli můj úsudek není třeba zkreslen nijak pozitivním míněním o tomto umělci (?), které jsem si bezděky vytvořila na základě informací z denního tisku, které k člověku chtě nechtě občas doputují ... ... ale asi ne. Ostatní zpěváky nemá smysl příliš rozebírat, vesměs bych je zhodnotila spíš kladně. Jiří Korn sklidil bouřlivý aplaus za svůj výkon v roli Heroda. Mě osobně jeho číslo příliš nenadchlo, z čehož ale viním z větší části režii, která se Herodovu jinakost, dle mého názoru dostatečně vyjádřenou naprosto odlišným hudební stylem, snažila ještě zvýraznit děním na scéně. Ale možná jsem moc úzkoprsá, a tak to v muzikálu prostě chodí.

Mojí hvězdou večera se ukázal být jednoznačně Andrew Lloyd Weber. Nevím, jestli jsem "zatížena" vzpomínkami na svá gymnaziální léta, kde songy z JC patřily k hojně provozovaným, každopádně se ale domnívám, že v případě Jesus Christ Superstar dokázal vyprodukovat víc než jen sled dobře zapamatovatelných odrhovaček ...

Jako závěrečnou doušku bych vyslovila své podivení nad publikem. Oproti mému očekávání jsem v hledišti nezaznamenala pytlíky s brambůrky, šustící obaly od cucacích bombónů ani žádný podobný (dnes bohužel ne neobvyklý) nešvar, snad až na pár pet lahví s pitím, což se v tomto počasí dalo vcelku pochopit. A takový "dress code" ... kéž by doputoval do Národního!

A tak se ukázalo, že přes počáteční obavy a lehkou skepsi, to byl vlastně vcelku příjemný a přínosný večer. A když mám s dnešní vstupenkou slevu na další představení, možná toho využiju a do Karlínského divadla zavítám znovu. Tentokrát bych si znalost hudebně-dramatického žánru mohla rozšířit třeba o nějakou operetku ... Inu, možná.

Am Wasserflusse Babylon?

"Piš!" Řekl přísně a položil před ni pero.
Tázavě a snad trochu prosebně k němu vzhlédla: "Co mám psát?"
"Co? Ty se ptáš? Slova!"
"Slova?" Zakroutila hlavou. "Co jsou slova? Nač je psát? Slova nic neznamenají. Nic nejsou."
"Slova jsou odrazem myšlenek." Odpověděl jí a otevřel tak diskusi.
"Pche." Kysele se ušklíbla. "A myšlenky? Co ty jsou?"
"Ty se ptáš? TY?" Se zpožděním pochopil, že její otázka není jen řečnická.
"Čemu se divíš?" Zeptala se chladně.
"Myšlenka jsi Ty. Ty ji tvoříš a ona tvoří Tebe. Ty jsi myšlenka."
Uhnula pohledem tam, kde tušila prázdno: "Já? Já nejsem nic. Proto jsem tady."
"Každý je něco. Proto jsi tady."
"Ne." Zakroutila hlavou. Už méně rázně, zato mnohem smutněji.
Pochopil. Nebyl tu proto, aby ji utěšoval.
"Myšlenky byly vždy Tvou součástí. A slova zrovna tak."
Smutně přikývla, hledíc stále do nikam: "Proto jsem tady." Odmlčela se a pokračovala: "Myšlenky otrávily vlastní duši. A slova zhořkla." Byla bledá.
"Obviňuješ se." Oznámil jí.
"A proč by ne?" Rozkřikla se náhle popuzena jeho ledovým klidem. "Beztoho jsem poslední, kdo to ještě neudělal."
"A co když bylas ta první?"
Pokrčila rameny. "Záleží na tom? Stalo se. Je konec. Zhoubná myšlenka vyhrála, jedovaté slovo slaví triumf. Byla to chyba. Celé TO byla chyba. Já jsem ona. Je konec." Zopakovala.
O konci mluvila, ale nebyl tu. Naděje byla to poslední, co hořká myšlenka ještě nezahalila temnotou. A víra byla to, co ještě dokázalo přehlušit hřímající hlas káravého svědomí, které viní.
"Není konec. To, co Tě porazilo, ať Tě znovu vzkřísí. Hořkost myšlenky není věčná, jedovatých slov není nekonečně mnoho. Nech hořké odplavat, vbodni slovům protijed!"
"Piš!" Zvednul pero a nabídnul jí ho.
Vzala si ho. Měla oči zalité slzami.
Byl tu, aby ji smířil.

Te lo credo, gioia bella

Když jsem před necelým rokem navštívila jednoho pošmourného dopoledne Stavovské divadlo, abych zhlédla jednu z generálních zkoušek nového nastudování Mozartovy opery Cosi fan tutte, říkala jsem si při odchodu slovy dnešního internetového slangu "WTF?" ... Hudba mě nechytla tak jako kdysi, na jevišti se nedělo prakticky nic, libreto mi přišlo jen jako změť spousty italských slov, árie se mi zdály zdlouhavé a o ničem, o recitativech ani nemluvě. Nechápala jsem zhola nic a marně jsem přemýšlela, co mě kdysi na té opeře přitahovalo natolik, že jsem si byla některá čísla schopná přehrávat dokola ... třeba celý večer. A už vůbec mi nešlo na rozum, proč se někteří inscenátoři, recenzenti, diváci, posluchači a já nevím kdo všechno ještě snaží neustále rozšifrovávat a odkrývat, o čem ta opera vlastně je. Podle mě byla prostě o ničem a to poslední, nad čím bych přemýšlela, bylo, jestli se ústřední čtveřice zase poskládá podle starého pořádku nebo se třeba prohodí ...

Dnes jsem o rok starší a v rámci studia, prokrastinace a upevňování vlastní hudebně stylové identity jsem své milé divadlo navštívila znovu. Co je jeden rok v té dlouhé řadě let, v nichž žijeme naše životy? Rok není nic, řekne si kupříkladu sedmdesátník. Rok je jako celá věčnost, řekne si člověk uvědomující si poznenáhlu nástup vlastní dospělosti. A ačkoli se nám s odstupem zdá, že i ten náš rok uplynul jako voda, máme pocit, jako bychom zestárli o celou dekádu, jsme o rok starší, o rok bohatší na zkušenosti, o rok zatíženější starostmi a strastmi života, o rok plnější radostmi a slastmi, které nám život zároveň také přináší. Někdy se cítíme o rok života chudší a zároveň, jindy o 365 dní života bohatší. A ve světle toho všeho, co se nám přihodí, co zažijeme a co si přivodíme, mění se naše schopnost i ochota vnímat nejen to, co se děje NÁM, ale také to, co se děje KOLEM nás. A já jsem dnes ve světle takového roku pochopila, o čem Cosi fan tutte vlastně jsou/je ...

O věrnosti? O nevěrnosti? O stálosti mužů a nestálosti žen ... nebo naopak? Přemýšlela jsem nad tím celé druhé dějství ... ta opera je o životě. O životě a o lásce, která nás v životě provází, ať už chceme nebo nechceme, ať už ji hledáme nebo nehledáme. O tom, že jsme všichni občas opojeni vlastní láskou k někomu druhému a máme pochybnosti, zda se nám jí zpět dostává tolik, kolik jí dáváme. O lidské touze vědět, že tak jako my dýcháme pro něj/ni, dýchá také on/ona pro nás. O žárlivosti, která je s láskou neodmyslitelně spojena. O pokušení, které nám často bere klid, a o zkouškách, kterým jsme druhé i sami sebe ochotni podrobit, abychom v lásce naší a v lásce k nám získali novou jistotu ... Také o tom, že ono pokušení, které s sebou často přináší cosi nového, neznámého a exotického a tudíž lákavého nás někdy zláká, zaslepí a ošálí, ale díky tomu všemu nás nakonec dělá silnějšími, o poznání vlastní nejistoty bohatšími, o vědomí cizího zapacknutí otrlejšími, o vědomí vzájemného propojení šťastnějšími ... O tom, že zvyk je železná košile ... o tom, že ústřední čtveřice se vrátí k tomu, co bylo na začátku ... jen s tím rozdílem, že každý zvlášť a všichni dohromady jsou o to "o čem ta opera vlastně je" bohatší.

A o čem je vlastně tento příspěvek? O tom, že si myslím, že životy žijeme podobné už od dob Mozarta a da Ponteho, o tom, že nás od nepaměti trápí a dělají šťastnými téže věci. O tom, že všichni milujeme, ačkoli o lásce často pochybujeme a podrobujeme ji zkouškám ... a o tom, že věřím

... che cosi facciamo tutti ...