Uvažuju už bratru rok, že by nebylo na škodu pokusit se vyloudit na La voce alespoň hlásek ... napsat aspoň řádku, slovíčko, zdravici ... Myšlenek, zážitků a dojmů je nepočítaně, což o to, ale pozoruji, že zde platí neúprosná nepřímá úměra. Čím víc podnětů ke psaní by bylo, tím hůře se píše. A platí to i (či především) u textů kupříkladu ... seminárních prací; ale to bych odbočila od tématu "o ničem", kterému jsem chtěla věnovat tento příspěvek.
Pustila jsem si po dlouhé době vivaldiovské album Magdaleny Kožené, o kterém jsem psala v posledním příspěvku, a překvapilo mě, jak mě ta hudba sama navedla k tomu, abych se pokusila vyplodit aspoň něco málo psaného slova. Inu dobrá, neříkám tak úplně pravdu. Donutily mne k tomu také zlé jazyky ozývající se odnikud a přeci odevšad (být La voce trochu více znám mezi čtenáři, zajisté by se mu už dávno přezdívalo "ospalá díra"). A donutil mne k tomu také spolubydlící, který jako jeden z mála mých známých věnuje se také "niternému blogování", což je termín, který jsem si právě vymyslela a který má označovat skutečnost, že si každý blb (no offence, Martine, to je čistě obecné označení ;-) ) potřebuje vylít srdce, potřebuje se takříkajíc vykecat. Když jsem se dnes na jeho blogu začetla do příspěvku, který vzbudil nevídaný rozruch o dvou komentářích, došlo mi, že nezáleží ani tak na tom, kolik čtenářů se k vám hlásí, ale především na tom, že VÁM způsobí "lepší" pocit, že se VY touto cestou přihlásíte (byť někdy lehce anonymně) ke SVÝM myšlenkám. Pokusíte se je alespoň symbolicky zhmotnit či ucelit, zbavit je přemíry abstrakce, kterou parazitují v hlavě ...
Jak vidíte, nepsala jsem opravdu dlouho, a proto trpím těžkou neschopností udržet myšlenku. Skáču od jednoho ke druhému a najednou mám nutkání napsat sem o všem, co se mi přihodilo a děje a co se mi právě (někdy se zmíněnou abstrakcí někdy až příliš konkrétně) honí hlavou. Všimla jsem si, že poslední dobou nejsem příliš potentní na dlouhá pojednání a zamyšlení, ale napadají mě vzkazy. Hromadí se mi v hlavě myšlenky na lidi se jménem i na lidi beze jména, kterým bych s chutí a vervou nalepila na čelo lísteček, na němž by stál můj vzkaz. Můj vzkaz jim a o nich. Můj vzkaz celému světu. Ale zbavila jsem tento blog již dávno anonymity, přihlásila jsem k myšlenkám, které mě kdysi pálily, a teď se najednou stydím. Stydím se přihlásit k tomu, co mě pálí dnes. Nebo se bojím? Než abych se přiznala ke svým myšlenkám a odvážila se nalepit lidem na čelo lísteček "Mám ráda, když ..." nebo "Zmiz mi z očí, mrcho", raději zbaběle mlčím ... Není tedy strach tím hlavním důvodem, proč jsem sem už tak dlouho nic nenapsala? ...
Končím dnes velmi otevřeně a přibližně stejně zmateně, jako jsem začala. Mám však už poměrně jasnou představu, jak bude vypadat následující příspěvek. A půjde-li to dobře, možná se ho dočkáte dříve než za rok, tři měsíce a dvacet jedna dní ...
