Napadlo mně včera večer sepsat veselý příběh inspirovaný třemi a půl hodinami strávenými v kupé Zlínského expresu. Veselý příběh inspirovaný dvěma sty osmdesáti sedmi kilometry nepřetržitého toku slov a informací ...
Napadlo mně dnes ráno, že bych na blog mohla napsat něco hezky sentimentálního o tom, jak se má milá města a místa barví podzimem ...
Napadl mě v poledne ... obrovský hlad ...
Napadlo mě dnes odpoledne odhodlání vypsat se konečně z pocitů, které mnou často cloumají. Vypsat se z toho, co zabere mnohem více prostoru, než kolik je ho určeno pro obyčejný "FB status". Měla jsem odhodlání vykřičet, že si myslím to nejhorší o lidské hlouposti.
Napadlo mně vyzvat několik osob, nechť staví se za sebe a s hlavou vzpřímenou přijmou ránu ... pěstí minimálně ... Napadlo mně ty osoby napadnout ...
Napadlo mě také špatné svědomí, když jsem pochopila, že dnešek není z těch dní, kdy bych La Voce obohatila o hodnotný příspěvek ...
Napadla mně před půlnocí myšlenka napsat sem v toto sváteční datum nejen něco hezky sentimentálního ale také sentimentálně vlasteneckého ...
V tom mně však napadlo, že by nebylo od věci najít recept a pokusit se v brzku vytvořit něco podobajícího se včerejšího kuřeti na kari ... s kousky jablek ...
A ještě mně napadlo mnoho dalších myšlenek, a to všechno nějak tak, jako napadají sněhové vločky jedna na druhou ... nějak tak bez ladu a skladu ...
Z napadaných vloček závěj, z napadnuvších myšlenek příspěvek ... A tak mně napadlo, že ikdyž nejde o příspěvek nijak hodnotný, může se hodit. Až zase po několikaměsíční odmlce nakouknu na La Voce che Adoro smutně konstatujíce, že příspěvků nepřibývá, možná si tento starý a nehodnotný znovu přečtu ...
... a možná mně znovu něco napadne ...
