Když jsem v pondělí ráno cestovala do Prahy, abych se pokusila získat další zápočet, přemýšlela jsem (namísto učení se, pochopitelně), čím bych, zadaří-li se, sama sebe odměnila. Vzpomněla jsem si na večer před zkouškou z harmonie, kdy jsem (opět místo učení) pro změnu rozebírala přes ICQ ukázky z nového CD Magdaleny Kožené. Zvědavost a nedočkavost mi nedaly, a proto jsem dlouho přemýšlet nemusela, a sotva za mnou zaklaply dveře páně docentova kabinetu a sotva jsem se přesvědčila, že neumy jsou v mém indexu opravdu započteny (byť s mínusem, jak mi bylo řečeno), neváhala jsem příliš dlouho a neváhala jsem také riskovat, že nestihnu zamýšlený spoj zpět domů a nasměrovala své kroky k nejbližší prodejně kýženého zaměření. Vše dobře dopadlo a za několik ani ne desítek minut, jsem pohodlně seděla v Expresu č. 523 ze směru Praha – Hlavní nádraží a mohla se chlubit nově nabytou movitostí či chcete-li konkrétněji hudebninou, novým přírůstkem do mé skromné sbírky originálních hudebních nosičů.
Měla jsem zrovna koloraturní období a jaksi automaticky jsem totéž očekávala také od Magdaleniny nahrávky. Oč očekávanější byla ona, o to rozporuplnější byly mé pocity, když jsem na webu slyšela první ukázky.
Měla jsem zrovna koloraturní období a jaksi automaticky jsem totéž očekávala také od Magdaleniny nahrávky. Oč očekávanější byla ona, o to rozporuplnější byly mé pocity, když jsem na webu slyšela první ukázky.
Magdalena Kožená však už dávno nepatří mezi umělce, kteří mají zapotřebí sobě nebo komukoli něco, cokoli dokazovat. Svědčí o tom také její aktuální album s áriemi z oper a oratorií Antonia Vivaldiho a přesvědčila jsem o tom především já, když jsem si ono CD poprvé poslechla, poslechla celé. A s oním prvním poslechem jsem také pochopila, jak moc jsem se zmýlila se svým rozporem!
S prvními a všemi následnými tóny a harmoniemi, které se pomalu linuly z reproduktorů, rozplývaly se jedna po druhé mé pochyby a obavy. Vracela se mi Magdalenina slova o atmosféře, o náladách, které vznikají v jediném okamžiku, o večerech a o gondolách. A jako by mi všechna ta slova najednou začala dávat smysl. Když se ozvaly první tóny a po nich i první slabiky Sol da te, mio dolce amore, jako bych se vracela o několik let zpět. O těch několik let, kdy jsem Magdalenin hlas slyšela poprvé, kdy stačil jediný večer, aby člověk propadnul jeho kráse a aby se alespoň na zlomek vteřiny nepokusil utopit v těch očích, v tom pohledu a výrazu, které se mu tím okamžikem navždy vryly někam hluboko. Jako by se v Sol da te vracela atmosféra Magdaleniny první desky, kdy člověk s úžasem sledoval, co krásného se rodí, a mohl zatím jen tušit, co všechno bude následovat. Toto album nic neuzavírá, ani nebilancuje. Je ve vší své kráse a hloubce „jen“ pokračováním toho, co pro každého z nás kdysi začalo, a připomenutím čím to začalo.
Pamatuji si, že bylo léto, těsně před koncem školního roku. Byl to první koncert, na který jsem šla sama a svým způsobem to byl „můj první koncert“. Pamatuji si, jak jsem se loudala nočním městem a jak se mi pramálo chtělo domů, jak jsem si přála neopustit ten výjimečný zážitek, uchovat si ten zvláštní pocit, nechat se ještě jednou opojit krásou toho hlasu, zkusit se ještě jednou utopit v těch očích ...
Přichází léto, je těsně před koncem školního roku. Posedává se po kavárnách, pozorují se západy slunce, dost se studuje, setkává se se starými přáteli, rádo se filosofuje. Recitují se verše, dobře se zpívá, hojně se pije a všechno chutná a čerstvě voní. Pluje se v gondole, sleduje se hemžení stínů a na vodní hladině se pozorují světelné odrazy. Nebo se jen tak sedí v dece a pod noční oblohou, opouští se „zimní“ koloraturní období, poslouchá se „nový“ Vivaldi a vzpomíná se na „starou“ Magdalenu ... tutto in pace e conforto!
S prvními a všemi následnými tóny a harmoniemi, které se pomalu linuly z reproduktorů, rozplývaly se jedna po druhé mé pochyby a obavy. Vracela se mi Magdalenina slova o atmosféře, o náladách, které vznikají v jediném okamžiku, o večerech a o gondolách. A jako by mi všechna ta slova najednou začala dávat smysl. Když se ozvaly první tóny a po nich i první slabiky Sol da te, mio dolce amore, jako bych se vracela o několik let zpět. O těch několik let, kdy jsem Magdalenin hlas slyšela poprvé, kdy stačil jediný večer, aby člověk propadnul jeho kráse a aby se alespoň na zlomek vteřiny nepokusil utopit v těch očích, v tom pohledu a výrazu, které se mu tím okamžikem navždy vryly někam hluboko. Jako by se v Sol da te vracela atmosféra Magdaleniny první desky, kdy člověk s úžasem sledoval, co krásného se rodí, a mohl zatím jen tušit, co všechno bude následovat. Toto album nic neuzavírá, ani nebilancuje. Je ve vší své kráse a hloubce „jen“ pokračováním toho, co pro každého z nás kdysi začalo, a připomenutím čím to začalo.
Pamatuji si, že bylo léto, těsně před koncem školního roku. Byl to první koncert, na který jsem šla sama a svým způsobem to byl „můj první koncert“. Pamatuji si, jak jsem se loudala nočním městem a jak se mi pramálo chtělo domů, jak jsem si přála neopustit ten výjimečný zážitek, uchovat si ten zvláštní pocit, nechat se ještě jednou opojit krásou toho hlasu, zkusit se ještě jednou utopit v těch očích ...
Přichází léto, je těsně před koncem školního roku. Posedává se po kavárnách, pozorují se západy slunce, dost se studuje, setkává se se starými přáteli, rádo se filosofuje. Recitují se verše, dobře se zpívá, hojně se pije a všechno chutná a čerstvě voní. Pluje se v gondole, sleduje se hemžení stínů a na vodní hladině se pozorují světelné odrazy. Nebo se jen tak sedí v dece a pod noční oblohou, opouští se „zimní“ koloraturní období, poslouchá se „nový“ Vivaldi a vzpomíná se na „starou“ Magdalenu ... tutto in pace e conforto!
