Am Wasserflusse Babylon?

"Piš!" Řekl přísně a položil před ni pero.
Tázavě a snad trochu prosebně k němu vzhlédla: "Co mám psát?"
"Co? Ty se ptáš? Slova!"
"Slova?" Zakroutila hlavou. "Co jsou slova? Nač je psát? Slova nic neznamenají. Nic nejsou."
"Slova jsou odrazem myšlenek." Odpověděl jí a otevřel tak diskusi.
"Pche." Kysele se ušklíbla. "A myšlenky? Co ty jsou?"
"Ty se ptáš? TY?" Se zpožděním pochopil, že její otázka není jen řečnická.
"Čemu se divíš?" Zeptala se chladně.
"Myšlenka jsi Ty. Ty ji tvoříš a ona tvoří Tebe. Ty jsi myšlenka."
Uhnula pohledem tam, kde tušila prázdno: "Já? Já nejsem nic. Proto jsem tady."
"Každý je něco. Proto jsi tady."
"Ne." Zakroutila hlavou. Už méně rázně, zato mnohem smutněji.
Pochopil. Nebyl tu proto, aby ji utěšoval.
"Myšlenky byly vždy Tvou součástí. A slova zrovna tak."
Smutně přikývla, hledíc stále do nikam: "Proto jsem tady." Odmlčela se a pokračovala: "Myšlenky otrávily vlastní duši. A slova zhořkla." Byla bledá.
"Obviňuješ se." Oznámil jí.
"A proč by ne?" Rozkřikla se náhle popuzena jeho ledovým klidem. "Beztoho jsem poslední, kdo to ještě neudělal."
"A co když bylas ta první?"
Pokrčila rameny. "Záleží na tom? Stalo se. Je konec. Zhoubná myšlenka vyhrála, jedovaté slovo slaví triumf. Byla to chyba. Celé TO byla chyba. Já jsem ona. Je konec." Zopakovala.
O konci mluvila, ale nebyl tu. Naděje byla to poslední, co hořká myšlenka ještě nezahalila temnotou. A víra byla to, co ještě dokázalo přehlušit hřímající hlas káravého svědomí, které viní.
"Není konec. To, co Tě porazilo, ať Tě znovu vzkřísí. Hořkost myšlenky není věčná, jedovatých slov není nekonečně mnoho. Nech hořké odplavat, vbodni slovům protijed!"
"Piš!" Zvednul pero a nabídnul jí ho.
Vzala si ho. Měla oči zalité slzami.
Byl tu, aby ji smířil.