Když jsem před necelým rokem navštívila jednoho pošmourného dopoledne Stavovské divadlo, abych zhlédla jednu z generálních zkoušek nového nastudování Mozartovy opery Cosi fan tutte, říkala jsem si při odchodu slovy dnešního internetového slangu "WTF?" ... Hudba mě nechytla tak jako kdysi, na jevišti se nedělo prakticky nic, libreto mi přišlo jen jako změť spousty italských slov, árie se mi zdály zdlouhavé a o ničem, o recitativech ani nemluvě. Nechápala jsem zhola nic a marně jsem přemýšlela, co mě kdysi na té opeře přitahovalo natolik, že jsem si byla některá čísla schopná přehrávat dokola ... třeba celý večer. A už vůbec mi nešlo na rozum, proč se někteří inscenátoři, recenzenti, diváci, posluchači a já nevím kdo všechno ještě snaží neustále rozšifrovávat a odkrývat, o čem ta opera vlastně je. Podle mě byla prostě o ničem a to poslední, nad čím bych přemýšlela, bylo, jestli se ústřední čtveřice zase poskládá podle starého pořádku nebo se třeba prohodí ...
Dnes jsem o rok starší a v rámci studia, prokrastinace a upevňování vlastní hudebně stylové identity jsem své milé divadlo navštívila znovu. Co je jeden rok v té dlouhé řadě let, v nichž žijeme naše životy? Rok není nic, řekne si kupříkladu sedmdesátník. Rok je jako celá věčnost, řekne si člověk uvědomující si poznenáhlu nástup vlastní dospělosti. A ačkoli se nám s odstupem zdá, že i ten náš rok uplynul jako voda, máme pocit, jako bychom zestárli o celou dekádu, jsme o rok starší, o rok bohatší na zkušenosti, o rok zatíženější starostmi a strastmi života, o rok plnější radostmi a slastmi, které nám život zároveň také přináší. Někdy se cítíme o rok života chudší a zároveň, jindy o 365 dní života bohatší. A ve světle toho všeho, co se nám přihodí, co zažijeme a co si přivodíme, mění se naše schopnost i ochota vnímat nejen to, co se děje NÁM, ale také to, co se děje KOLEM nás. A já jsem dnes ve světle takového roku pochopila, o čem Cosi fan tutte vlastně jsou/je ...
O věrnosti? O nevěrnosti? O stálosti mužů a nestálosti žen ... nebo naopak? Přemýšlela jsem nad tím celé druhé dějství ... ta opera je o životě. O životě a o lásce, která nás v životě provází, ať už chceme nebo nechceme, ať už ji hledáme nebo nehledáme. O tom, že jsme všichni občas opojeni vlastní láskou k někomu druhému a máme pochybnosti, zda se nám jí zpět dostává tolik, kolik jí dáváme. O lidské touze vědět, že tak jako my dýcháme pro něj/ni, dýchá také on/ona pro nás. O žárlivosti, která je s láskou neodmyslitelně spojena. O pokušení, které nám často bere klid, a o zkouškách, kterým jsme druhé i sami sebe ochotni podrobit, abychom v lásce naší a v lásce k nám získali novou jistotu ... Také o tom, že ono pokušení, které s sebou často přináší cosi nového, neznámého a exotického a tudíž lákavého nás někdy zláká, zaslepí a ošálí, ale díky tomu všemu nás nakonec dělá silnějšími, o poznání vlastní nejistoty bohatšími, o vědomí cizího zapacknutí otrlejšími, o vědomí vzájemného propojení šťastnějšími ... O tom, že zvyk je železná košile ... o tom, že ústřední čtveřice se vrátí k tomu, co bylo na začátku ... jen s tím rozdílem, že každý zvlášť a všichni dohromady jsou o to "o čem ta opera vlastně je" bohatší.
A o čem je vlastně tento příspěvek? O tom, že si myslím, že životy žijeme podobné už od dob Mozarta a da Ponteho, o tom, že nás od nepaměti trápí a dělají šťastnými téže věci. O tom, že všichni milujeme, ačkoli o lásce často pochybujeme a podrobujeme ji zkouškám ... a o tom, že věřím
... che cosi facciamo tutti ...
No comments:
Post a Comment